Kamera snímá staršího muže, který si v ženevské nemocniční kantýně pochutnává na kouscích hub jen zlehka podušených na másle. Lidé, kteří o otravě muchomůrkou zelenou měli možnost promluvit, se vesměs shodli v tom, že je velmi dobrá. Jedná se však o nejjedovatější evropskou houbu s vysokou smrtností. I dnes po jejím požití dochází k úmrtí ve čtvrtině případů a ještě před sto lety neexistovala naděje na přežití vůbec. Nejčastěji se lidé otráví kvůli záměně s jinou houbou. Muž v kantýně ale ví, co má na talíři a co právě polyká. Ví také, co se v jeho těle bude za pár hodin odehrávat a co bude muset podstoupit, aby světu demonstroval, že tento léčebný postup funguje. Vymyslel ho totiž on sám. Jmenuje se Pierre Bastien a roku 1983 konzumuje smrtelné množství muchomůrky zelené již potřetí v životě.
Po hodinách bolestí, průjmu a zvracení přichází nebezpečná úleva
Francouzský lékař Pierre Bastien se narodil v roce 1924, tedy v době, kdy se teprve začínalo s experimentálními protijedy na účinky muchomůrky zelené. Ještě dlouho proto platila tato houba za beznadějně smrtelnou i v malém množství.
Bastien se věnoval intoxikaci muchomůrkami prakticky od začátku své lékařské kariéry a zaměřoval se zejména na zelenou, jízlivou a jarní. Otrava těmito druhy totiž probíhá totožně. Jako první se objevuje nevolnost, zvracení a průjem. Tyto potíže se však dostavují obvykle poměrně dlouho po požití, nejčastěji po osmi až dvanácti hodinách (může to být ale i kratší doba a stejně tak i delší). Po nějaké době se dostavuje vyčerpání, dehydratace, demineralizace, křeče v nohou a apatie. Ztráta tekutin je obzvláště nebezpečná u dětí a starších osob, u nichž už tato první fáze otravy může vést ke smrti. Po přibližně dvou dnech nastává subjektivní úleva, kdy nevolnost zcela odezní. V té době však toxické látky již poškozují játra. Bez lékařské pomoci upadá otrávený brzy poté do bezvědomí a během čtyř až pěti dnů po požití umírá.
Postoj nemocnice ho neodradil
Bastien na základě svých zkušeností a poznatků z výzkumu sestavil postup, jakým by se mělo při léčbě otravy muchomůrkou zelenou postupovat. Stačila mu na to běžná léčiva, která se dala sehnat ve francouzských lékárnách za pár franků. Svou léčbu se rozhodl světu prezentovat svérázným způsobem – otrávil sám sebe. V roce 1971 za dohledu notáře požil s chlebem a banánem 50 gramů muchomůrky zelené, tedy smrtelnou dávku pro průměrně velkého člověka. Po šesti hodinách, kdy ještě nepociťoval žádné projevy otravy, se vydal do nemocnice, kde podstoupil svou léčbu. Ta spočívala v podávání vysokých dávek vitamínu C intravenózně, dezinfekci střev antibiotiky a popíjení sirupu s vysokým obsahem draslíku.
Čtěte také: Prohibice v USA ve 20. letech 20. století nepřinesla nic dobrého, navzdory očekáváním vzrostla kriminalita.
Nemocnice, v níž pokus provedl, se ale od celého pokusu distancovala. Větší pozornost nevyvolalo ani opakování experimentu o tři roky později. Bastienovi to však na odhodlání neubralo a svou metodu používal i u dalších lidí, kteří se muchomůrkou zelenou otrávili.
Na léčbu otravy stačí kombinace běžně dostupných léčiv
Bastien v roce 1980 uvedl, že ze sta lidí, které svým postupem léčil, podlehli následkům otravy jen dva. Ti navíc měli ještě další zdravotní problémy. O pár měsíců později o jeho postupu napsal uznávaný lékařský časopis The Lancet. Bastien se přesto v roce 1983 rozhodl opět otrávit sám sebe, a to v přímém přenosu pro pořad Caméra S. Snědl 70 gramů muchomůrky zelené a léčbu tentokrát započal až po osmi hodinách, kdy se dostavily první projevy otravy. Dostal intravenózně vitamín C, antibiotika, přípravky na dezinfekci střev a vyvolání zvracení a také droždí. K jídlu dostal jen mrkvovou kaši.
Trvalo to tři dny a díky televizi se o jeho výzkumu a úspěšně navržené léčbě dozvěděla i širší veřejnost. Bastien si svými pokusy sice poškodil játra, přesto ale žil ještě dalších dvacet let. V roce 2006 zemřel na infarkt.
Zdroje: lespritnature.com, Wikipedia
