V pozadí odpálení největší vodíkové bomby v roce 1961 se odehrává příběh plný paradoxů. Na vzniku této zbraně se velkou měrou podílel fyzik Andrej Dimitrijevič Sacharov. Z úspěšně provedeného testu se však neraduje, naopak doufá, že povede k omezení jaderného zbrojení ve světě. Své názory si nenechává pro sebe, hovoří veřejně nejen o nebezpečí jaderných zbraní, ale začíná bojovat i za lidská práva a demokracii. Když je mu za jeho dlouholetý postoj udělena Nobelova cena míru a on se pustí do kritiky obsazení Afgánistánu, Chruščov s ním definitivně ztrácí trpělivost a pošle ho i s manželkou do exilu.
Nejmladší člen akademické půdy
Sacharov se narodil v roce 1921 v Moskvě a titul v oboru částicové fyziky získal v roce 1946. O pouhých pár let později se dostává k vývoji sovětské vodíkové bomby. Jeho práce přinese nejen největší bombu v dějinách, ale také důležité poznatky, s nimiž se v oboru pracuje dodnes. Spolupracuje např. na vývoji zařízení tokamak po boku držitele Nobelovy ceny za fyziku Igora Jevgeněviče Tamma.
Sacharov pravděpodobně spolupracuje už na první sovětské vodíkové bombě, která je odpálena v roce 1953. Právě toho roku se také stává vůbec nejmladším řádným členem Akademie věd Sovětského svazu.
Souboj sil jaderných zbraní
Američané nenechají na větší výbuch dlouho čekat, přichází hned následující rok. Sovětští vědci varují Chruščova, že síla jaderných bomb se dá neomezeně navyšovat, není před ní však ochrany. Z toho plynou rizika pro všechny takto válčící země. První tajemník však takové varování považuje za „politicky škodlivé“, nutně chce USA porazit.
Sacharov se tedy podílí na vývoji další – větší vodíkové bomby, přistupuje k tomu však zdráhavě. Test prý jen prokáže to, že ve válce jaderných zbraní není vítězů. Prosadí alespoň to, že nedojde k explozi o síle 100 megatun TNT, ale jen poloviny. Výbuch je naplánován na konec října k příležitosti 22. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu a má dokázat její velikost. Zbraň nazývaná na Západě car-bomba (po vzoru car-pušky – obřího děla nacházejícího se v Moskvě) je odpálena ve výšce čtyř kilometrů, smete arktický ostrov Novaja Zemlja, vyvolá zemětřesení o síle 5 stupňů Richterovy škály a následná tlaková vlna oběhne Zemi třikrát.
Ze strůjce vodíkové bomby disidentem
Sacharovovův opatrný postoj a jeho prosazování omezení jaderného zbrojení a varování o smrti stovek lidí, genetických deformacích dalších generací a ekologické katastrofě přinášejí částečně ovoce právě po testu car-bomby. O necelé dva roky později vzniká mezinárodní úmluva o ukončení atomových pokusů. Jaderné zbrojení jako takové však pokračuje dál.
Přemýšlení o ničivém účinku jaderného výbuchu na společnost jako celek přivedlo Sacharova k úvahám o lidských právech. Jejich dodržování po celém světě by podle něj mohlo zabránit válečným konfliktům. Vedení země, v níž žije, však pro takové názory nemá pochopení a z velkého fyzika se stává disident, který stojí při vzniku Moskevského výboru pro lidská práva. Za své otevřené postoje však získá v roce 1975 Novelovu cenu míru.
Čtěte také: Seznamte se, tohle je Car – největší atomová bomba na světě.
Vyhnanství a návrat
Do velkých problémů se Sacharov dostává v roce 1979, kdy veřejně protestuje proti zásahu Sovětského svazu v Afghánistánu. Z kraje následujícího roku je zatčen a i se svou ženou je deportován do Gorkého, kde stráví sedm let v izolaci. Do Moskvy se může vrátit až v roce 1986 za éry Gorbačova, který jej dokonce pustí do sovětského parlamentu.
Andrej Sacharov umírá na konci roku 1989 po srdečním záchvatu. Evropský parlament od roku 1988 uděluje Sacharovovu cenu za svobodu myšlení.
Zdroj: nobelprize.org, britannica.com | zdroj foto: Wikimedia, CC
