Píše se 12. září 1942, již třetím rokem zuří bitva o Atlantik. Mezi západoafrickým pobřežím a ostrovem Ascension se právě odehrává jedno z jejích dramat. Na palubě německé ponorky U-156 vládne dobrá nálada. Její velitel, korvetní kapitán Werner Hartenstein, má důvod k oslavám. Právě si na své konto připsal další úspěšně torpédovanou loď, bývalý zaoceánský parník Laconia, toho času přeměněný na ozbrojenou obchodní loď plující pod vlajkou britského válečného námořnictva. Plavidlo se po zásahu dvěma torpédy počalo naklánět a neodvratně potápět, hladina moře se před zraky posádky vynořené ponorky začíná rychle plnit záchrannými čluny a trosečníky. Něco je však špatně.
Vítězné opojení kapitána rychle opouští, mezi trosečníky vidí převážně civilisty, ženy, děti a italské válečné zajatce. Ozve se v něm čest námořního důstojníka a okamžitě se rozhodne vzít co nejvíce trosečníků na palubu, i za cenu ohrožení sebe a svojí posádky. Na pomoc povolá další tři ponorky operující v oblasti, za vlastní vynořenou ponorku zcela přeplněnou zachráněnými trosečníky zapřáhne záchranné čluny a vyvěsí vlajku s červeným křížem. Nařídí rovněž odvysílat na mezinárodní nouzové frekvenci nešifrovanou zprávu v angličtině požadující asistenci se záchrannými pracemi, ve které se zavazuje nezaútočit na pomoc přispěchavší plavidlo či letoun, pokud jimi nebude sám napaden, a na konec připojuje své souřadnice.
Místo pomoci nálet
Po vylovení přeživších míří odděleně od sebe čtyři nad hladinou plující ponorky, ve vleku táhnoucí záchranné čluny, vstříc smluvenému místu, kde mají zachránění trosečníci přestoupit na osobní lodi, které ze Senegalu vyslala vichystická Francie. Téměř čtyři dny po potopení Laconie, 16. září okolo poledne je však ponorka U-156 náhodou objevena americkým čtyřmotorovým bombardérem B-24 Liberator, startujícím z letiště na ostrově Ascension. Kapitán letounu svůj nález oznámí na základnu a dostane rozkaz na ponorku zaútočit, přestože ta pluje pod vlajkou s červeným křížem a morseovkou anglicky signalizuje žádost o pomoc.
Liberatorem svržené bomby nezpůsobují ponorce prakticky žádné poškození, avšak okamžitě zabíjejí desítky trosečníků na záchranných člunech. Letadlo se otáčí k dalšímu náletu, Hartenstein nemá jinou možnost, než odříznout čluny a dát rozkaz k potopení ponorky, což se rovná rozsudku smrti pro další desítky trosečníků vezených na horní palubě.
Nechvalně proslulý „Rozkaz Laconia“
Velitel německé Kriegsmarine, velkoadmirál Karl Dönitz zuří. V reakci na tento incident vyzývá ponorkové osádky k tvrdosti a nemilosrdnosti vyjádřené rozkazem výslovně zapovídajícím jakékoliv pokusy o pomoc trosečníkům z potopených lodí s tím, že cílem vedení války není jen zničení nepřátelských lodí, ale i jejich posádek. Jeho rozkaz byl někdy v praxi interpretován jako výzva k zabíjejí přeživších námořníků a po skončení války byl mezi obviněními proti němu vznesenými v Norimberském procesu, ač v tomto konkrétním bodě byl nakonec obžaloby zproštěn.
Byl útok na ponorku s trosečníky válečný zločin?
Ačkoliv nebylo toho času podle mezinárodních úmluv dovoleno, aby válečné plavidlo plulo pod vlajkou Červeného kříže, a přes skutečnost, že se mezi trosečníky nacházeli převážně osvobození italští váleční zajatci, tedy vojáci spojencům nepřátelští, zůstává faktem, že dle mezinárodních smluv požívá plavidlo zapojené do záchranných operací na moři zvláštní ochrany a nesmí se stát cílem útoku. Ze strany kapitána amerického letectva Roberta C. Richardsona III, který rozkaz k útoku vydal, šlo jednoznačně o vážné pochybení, zejména s přihlédnutím k tomu, že byl se situací obeznámen a věděl o žádosti o pomoc, kterou vyslal kapitán Hartenstein.
Zdroje: Wikipedia, panzernet.net
