Píše se 12. září 1942, již třetím rokem zuří bitva o Atlantik. Mezi západoafrickým pobřežím a ostrovem Ascension se právě odehrává jedno z jejích dramat. Na palubě německé ponorky U-156 vládne dobrá nálada. Její velitel, korvetní kapitán Werner Hartenstein, má důvod k oslavám. Právě si na své konto připsal další úspěšně torpédovanou loď, bývalý zaoceánský parník Laconia, toho času přeměněný na ozbrojenou obchodní loď plující pod vlajkou britského válečného námořnictva. Plavidlo se po zásahu dvěma torpédy počalo naklánět a neodvratně potápět, hladina moře se před zraky posádky vynořené ponorky začíná rychle plnit záchrannými čluny a trosečníky. Něco je však špatně.

Vítězné opojení kapitána rychle opouští, mezi trosečníky vidí převážně civilisty, ženy, děti a italské válečné zajatce. Ozve se v něm čest námořního důstojníka a okamžitě se rozhodne vzít co nejvíce trosečníků na palubu, i za cenu ohrožení sebe a svojí posádky. Na pomoc povolá další tři ponorky operující v oblasti, za vlastní vynořenou ponorku zcela přeplněnou zachráněnými trosečníky zapřáhne záchranné čluny a vyvěsí vlajku s červeným křížem. Nařídí rovněž odvysílat na mezinárodní nouzové frekvenci nešifrovanou zprávu v angličtině požadující asistenci se záchrannými pracemi, ve které se zavazuje nezaútočit na pomoc přispěchavší plavidlo či letoun, pokud jimi nebude sám napaden, a na konec připojuje své souřadnice.