Na obvykle tíživě tichém nemocničním pokoji torontské nemocnice je cítit napětí. Jen málokdy je tu ke slyšení něco jiného než naříkání a pláč ze strany návštěv. Rodiče sedící u postelí svých dětí vědí, co se nevyhnutelně stane, a nic s tím nemohou udělat. Většina z malých pacientů se nachází v kómatu, posledním stádiu neléčitelné cukrovky, po němž nastává už jedině smrt. Obvykle jich na oddělení leží i desítky najednou. Jakmile se u nich objeví komplikace v podobě diabetické ketoacidózy, nemohou pro ně udělat nic už ani lékaři. Toho dne ale přece jenom něco zkoušejí. Jdou od lůžka k lůžku a injekčně každému dítěti vpravují do těla nějaký lék. Napětí ve velké místnosti by se dalo krájet. Když lékaři aplikují neznámou látku posledním pacientům na oddělení, začnou se ozývat výkřiky z toho opačného konce. Píše se rok 1922 a radost zaplňuje dřívější pokoje smrti. V injekcích se nacházel inzulín, zcela nový čistý extrakt, který diabetikům i jejich rodinám dává naději na normální život. Poprvé ho použili teprve 11. ledna toho roku u čtrnáctiletého chlapce Leonarda Thompsona.