Na obvykle tíživě tichém nemocničním pokoji torontské nemocnice je cítit napětí. Jen málokdy je tu ke slyšení něco jiného než naříkání a pláč ze strany návštěv. Rodiče sedící u postelí svých dětí vědí, co se nevyhnutelně stane, a nic s tím nemohou udělat. Většina z malých pacientů se nachází v kómatu, posledním stádiu neléčitelné cukrovky, po němž nastává už jedině smrt. Obvykle jich na oddělení leží i desítky najednou. Jakmile se u nich objeví komplikace v podobě diabetické ketoacidózy, nemohou pro ně udělat nic už ani lékaři. Toho dne ale přece jenom něco zkoušejí. Jdou od lůžka k lůžku a injekčně každému dítěti vpravují do těla nějaký lék. Napětí ve velké místnosti by se dalo krájet. Když lékaři aplikují neznámou látku posledním pacientům na oddělení, začnou se ozývat výkřiky z toho opačného konce. Píše se rok 1922 a radost zaplňuje dřívější pokoje smrti. V injekcích se nacházel inzulín, zcela nový čistý extrakt, který diabetikům i jejich rodinám dává naději na normální život. Poprvé ho použili teprve 11. ledna toho roku u čtrnáctiletého chlapce Leonarda Thompsona.
První zmínka o cukrovce pochází ze starověkého Egypta
Cukrovka je s lidstvem nejspíš od nepaměti. První písemná zmínka o tomto onemocnění pochází ze starověkého Egypta z roku 1552 př. n. l. V Ebersově papyru je popsáno jako vzácné, projevující se neustálou žízní. Podobným způsobem (neuhasitelnou žízní, velkým množstvím moče medové barvy a hubnutím na kost) jej popisuje i čínská Vnitřní kniha Žlutého císaře z doby okolo 1. století př. n. l. a v 6. století př. n. l. zaznamenali nemoc s podobnými příznaky i v Indii.
Pojem diabetes poprvé použil Hippokratův žák Aretaeus kolem roku 100 n. l. Na účinnou léčbu však nepřišli ani ve starověku, ani ve středověku, ani v novověku, ačkoli se k tomu někteří vědci více či méně přiblížili. Teprve na konci 19. století, konkrétně v roce 1889, došlo k objevu vztahu mezi pankreatem a diabetem a následně k objevu hormonu, který snižuje glykemii. Belgičan Jean De Meyer jej pojmenoval inzulín.
Inzulín se podařilo získat poprvé v roce 1921
O 32 let později se podařilo týmu vědců složeném z kanadského chirurga Fredericka Bantinga, jeho studenta a fyziologa Charlese Besta, skotského lékaře a fyziologa Johna Macleoda a kanadského biochemika Jamese Collipa extrahovat při univerzitě v Torontu inzulín z hovězí slinivky břišní. Následně jej podali injekčně jednomu z pokusných psů s vyjmutým pankreatem, u nějž pozorovali zmírnění příznaků cukrovky.
Dne 11. ledna 1922 dostal inzulín jako první člověk čtrnáctiletý Leonard Thompson v nemocnici v Torontu. Extrakt však nebyl zcela čistý a chlapci, který v té době vážil sotva 34 kilogramů, se v důsledku alergické reakce ještě přitížilo.
Po zázračném léku prudce rostla poptávka
Následujících 12 dnů proto pracoval James Collip na získání naprosto čistého inzulínu, aby mohlo být podání 23. ledna téhož roku zopakováno. Vše tentokrát proběhlo hladce, neobjevily se žádné vedlejší účinky a projevy nemoci se výrazně snížily. O pár měsíců později mohl Leonard opustit nemocnici. Do konce života sice musel podstupovat pravidelné injekce, ale to je jen drobná nepříjemnost v porovnání s tím, jak v té době běžně končili diabetičtí pacienti. Thompson nakonec zemřel o 13 let později na zápal plic.
Poptávka po zázračném léku rychle stoupala a jeho výroba přešla z univerzitní půdy do soukromého sektoru. Od roku 1923 se inzulínem léčí cukrovka i nás, o tři roky později se začal v Československu i vyrábět. Banting s Macleodem získali v roce 1926 Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství. Stáli si však za tím, že na přelomovém postupu v medicíně mají stejnou zásluhu všichni čtyři členové jejich týmu a o peněžní odměnu se podělili.
Zdroje: Wikipedia, ceskatelevize.cz, praktickelekarenstvi.cz, juiceboxpodcast.com, utoronto.com
