Před 100 lety se narodila, o 22 let později ji gestapo popravilo, Maruška Kudeříková během krutých výslechů mlčela

Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín StoryMag.cz na hlavní stránku Seznam.cz

Marie, možná ale častěji spíše Maruška Kudeříková se v době protektorátu účastnila domácího protinacistického odboje. Gestapo ji však dopadlo a mučením se z ní snažilo vymámit jména dalších zrádců Říše. Mlčela, nikoho neprozradila a možná se i právě proto dočkala dlouhého pobytu v cele smrti i podivného způsobu popravy. Po válce se o ní mluvilo hodně, komunistům se hodila do propagandy, po roce 1989 ale naopak upadla v zapomnění.

Dceři legionáře se líbily komunistické ideje

Rodačka ze slovácké obce Vnorovy na Hodonínsku přišla na svět přesně před sto lety, 24. března roku 1921. Narodila se do katolické rodiny legionáře Josefa Kudeříka a jeho ženy Františky (rozené Kubíkové), měla dva mladší sourozence. Žili na svém hospodářství společně s dalšími členy rodiny. Ve třicátých letech, když Josef Kudeřík získal práci u Československých státních drah, se přestěhovali do Vrbovců, resp. do služebního bytu ve stanici Vrbovce. Ta zůstala po obsazení země Němci na rozdíl od zbytku obce na území Protektorátu Čechy na Morava, kdežto obec jako taková v této době spadala pod Slovenský štát. Rodina se kvůli tomu ale přesto musela vrátit do Vnorov.

Maruška Kudeříková dojížděla do školy ve Velké nad Veličkou a na konci třicátých let navštěvovala gymnázium v nedaleké Strážnici. K německé okupaci došlo v době, kdy právě studovala poslední ročník, na vysokou školu se proto už nedostala (Němci je zavřeli). Její otec začal ilegálně převádět české vlastence přes novou hranici a Marie po maturitě v roce 1940 zamířila na jazykovou školu do Brna, resp. do Veverské Bitýšky, kam se škola přestěhovala. Tam se také později zapojila do komunistického odboje proti nacistům. Stala se členkou zemského vedení komunistického svazu mladé generace na Moravě, šířila letáky a spolu s dalšími členy organizovala sabotážní akce.

Odsoudili ji k trestu smrti stětím sekerou

K samotné ideologii se dostala skrze svého spolužáka a přítele z gymnázia Julka Kramariče. Jejich přátelství se Mariiným rodičům nezamlouvalo, komunistické a marxistické ideje, které se oběma mladým lidem tolik zalíbily, přímo kontrastovaly s jejich katolickou vírou. Jejich cesty se však i přes nelibost rodičů rozešly až ve chvíli, kdy Marie zamířila z rodné vsi do Brna.

Gestapo ji zatklo 5. prosince 1941, krutým výslechům ji podrobilo v Brně i v Praze, ona však mlčela, čímž si ve vyšetřovacích protokolech vysloužila úctyhodnou poznámku – hartnäckiges schweigen, tedy tvrdošíjné mlčení. Soud, který se konal o necelý rok později (16. listopadu 1942) v Breslau (dnešní Vratislav v Polsku) před zraky obou jejích rodičů, ji odsoudil za velezradu k trestu smrti, a to stětím sekerou.

Komunistům se hodila do propagandy

Němci nechali Marušku Kudeříkovou v cele smrti čtyři měsíce. Za tu dobu napsala desítky dopisů, které z vězení pašovala obětavá dozorkyně. Psát mohla díky tomu, že pro Němce kreslila dětské postavičky. Popravili dva dny po jejích 22. narozeninách, tedy 26. března 1943.

Její účasti v komunistickém protinacistickém odboji si nový totalitní režim na našem území samozřejmě všímal. Ty „správné“ odbojáře a jejich zásluhy vyzdvihoval, což bylo v naprostém kontrastu s tím, jak zacházel s těmi ostatními. Po mladé ženě se tak pojmenovaly ulice i základní školy, vznikly památníky a každoročně se vyhlašovala literární soutěž pro mladé autory nesoucí název Strážnice Marušky Kudeříkové.

Dopisy a zápisky z cely smrti vyšly i knižně

V roce 1961 vyšel soubor dopisů a zápisků Marie Kudeříkové z cely smrti, a to pod názvem Zlomky života. Pojednávají o jejím dětství, o rodné vsi, o chlapci, kterého milovala, i o pobytu ve vězení a udivují i tím, s jakým literárním umem jsou napsány. V roce 1972 o jejím osudu zase vznikl film …a pozdravuji vlaštovky. Po revoluci se však její jméno začalo z obecného povědomí pomalu vytrácet.

Na závěr uveďme alespoň úryvek z jejího posledního dopisu, který psala v den své popravy.

„Drazí moji rodiče, moje milovaná matičko, tatíčku! Moje sestro jediná a maličký bratře! Nejdražší staruško a tetičko! Moji přátelé, milí, drazí, známí! Má rodino! Vy všichni, drazí v tom, co je mému srdci nejmilejší!

Loučím se s Vámi, pozdravuji, miluji. Neplačte, nepláču. Bez nářku, bez záchvěvu strachu, bez bolesti odcházím, už přicházím k tomu, co mělo být přece jen až na konci, ne uprostřed. K odchodu od Vás, a přece k naprostému sblížení, splynutí. Tak málo Vám mohu ze své lásky dát, jen nejvážnější ujištění o její hloubce a horoucnosti. Vřelé díky. Dnes, 26. III. 1943, o půl sedmé večer, dva dny po dovršení 22. roku svého života, vydechnu naposled. A přece do posledního okamžiku! Žít a věřit! Měla jsem vždy odvahu žít, neztrácím ji ani tváří v tvář tomu, co se v lidské řeči nazývá smrtí. Chtěla bych na sebe vzít celý Váš zármutek, bolest. Cítím sílu nést ji za Vás, touhu odnést ji s sebou…“

Zdroje: vnorovy.cz, Wikipedia

Autor: Veronika Rybenská
Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín StoryMag.cz na hlavní stránku Seznam.cz
ZAVŘÍT