V Londýně se pomalu blíží předvánoční atmosféra.. Davy lidí proudí domů z práce, za nákupy, za památkami i jen sem a tam bez jasného cíle. Mnoho z nich se přepravuje metrem, které v některých stanicích praská ve švech. Mezi ty nejvytíženější patří i King’s Cross St Pancras. Cestující vystupují z vlaku a míří rovnou na eskalátor. K vestibulu je vezou staré dřevěné schody a někteří si čekání krátí kouřením. To je sice už dva roky zakázáno, ale nikdo to neřeší. Nedlouho poté další pasažéři zahlédnou první plameny. Píše se 18. listopad roku 1987 a schyluje se k jednomu z nejhorších požárů v historii metra.
Jedna odhozená sirka
Někým odhozená sirka dopadá do prostoru kolejnic a hnacích řemenů, kde vzplane letitý nános špíny smíšený s mazivem. Skrze schody ze začátku poskakuje jen malý plamínek. Cestující na tuto skutečnost upozorní zřízence, který zavolá hasiče. Nikdo však nepanikaří, zatím není důvod. Ani hasiči nijak nespěchají. Obhlédnou situace, velitel zásahu vyšle muže k hydrantu na ulici. Neočekávají žádné komplikace, rozsah požáru o velikosti malého táboráku nepředstavuje velké nebezpečí.
Eskalátor je zastavený, z rozhlasu zní upozornění, aby cestující rychle vyklidili nástupiště a použili eskalátor druhé linky metra. To se ukáže být fatální chybou. Cestující z právě zastavivšího vlaku hlášení vyděsí a rychle se ženou nahoru. Malý ohýnek ale náhle vzroste. Pohlcuje celé schodiště od zdroje požáru až k nejvrchnějšímu schodu a pak vybuchuje směrem vzhůru, právě do prostoru vestibulu plného lidí.
Oheň se podaří zkrotit až po pěti hodinách
Všechny cestující, zaměstnance metra i hasiče nacházející se v hale náhle zasahuje žhavý jazyk doprovázený oslepujícím zábleskem. Ti, které plameny o teplotě několika set stupňů Celsia nesrazí na zem a neusmrtí hned, bojují o život. Celý prostor žhne a zaplavuje ho dusivý černý dým, skrze nějž nemohou najít cestu ven. Ve snaze najít východ vrážejí dezorientovaně do zdí a mohou jen doufat, že je vysvobodí hasiči dříve, než se udusí.
Několik hasičských jednotek bojuje s požárem celých pět hodin. Ze zakouřeného prostoru vytahují raněné i mrtvé. Počet obětí se vyšplhá na 31, počet zraněných ke stovce.
Terorismus? Žhářství?
Vyšetřování trvá měsíce. Příčiny jako úmyslné založení a teroristický čin jsou brzy vyloučeny, nenajdou se žádné stopy ani hořlavých látek, které by měly hoření podpořit, ani výbušnin. Další možností je odhozená hořící sirka, která se nakonec potvrdí. Jak se ukáže, jedna jediná zápalka je schopná onu zvláštní směs v útrobách eskalátoru zažehnout. Proč ale došlo k tak náhlému rozhoření a vyšlehnutí plamenů takové intenzity?
Nepřehlédněte: Mrtví jako orientační body na nejvyšší hoře světa Mount Everest.
V tom všichni odborníci tápou. Na řadu proto přichází počítačová simulace, které má přinést odpovědi. Místo toho přinese spíše otázky, zda byla vstupní data zadána správně. Něco takového přece není možné. Nezbývá, než to ověřit na modelu. Na jedné louce tak „roste“ eskalátor i s prostorem vestibulu v měřítku 1:1.
Příkopový efekt – jev do té doby neznámý
Vyšetřovatelé na stejném místě zažehnou oheň a pozorují, co se bude dít. Plamínek nějakou dobu téměř neškodně plápolá. Přihlížející začínají mít pocit, že to nefunguje. Hoří už několik minut a k žádné změně nedochází. Plameny se však po nějakých deseti minutách mění, lehají si na schody a od toho trvá jen chvilku, než se velkou rychlostí vymrští vzhůru až do haly nad schodištěm.
Funguje to, ale proč? Příčina se skrývá v třicetistupňovém sklonu schodiště, které navíc svírá z obou stran zábradlí s pohyblivými madly. Vzniká tak jakýsi „příkop“, který urychluje hoření. Tento jen do té doby nikdo neznal a tudíž ho na eskalátoru ani nikdo nečekal. Vědci jej pojmenovali příkopový efekt (ditch effect).
V roce 2000 měl požár lanovky v Kaprunu na svědomí 152 mrtvých, včetně jedné Češky.
Oheň mohl vypuknout i dříve
Vyšetřování však ukázalo ještě jednu alarmující věc – v útrobách eskalátoru se našlo několik dalších stop po malý ohniscích požárů, kdy se naštěstí plameny nestihly rozšířit jako toho osudného dne. Znamená to však, že to bylo jen otázkou času. Navíc se ukázalo, že personál stanice není proškolen ani k manipulaci s hasicím přístrojem a čištění eskalátorů probíhá jednou za mnoho let. Katastrofa vedla alespoň k nápravě v tomto ohledu, navíc byla veškerá dřevěná schodiště nahrazena kovovými.