Německému pilotovi Franzi Stiglerovi chybí pár dnů před Vánocemi roku 1943 poslední sestřel, aby dosáhl na Rytířský kříž – nejvyšší německé ocenění za statečnost. Během toho, kdy se mu mechanici starají o jeho stíhačku, poblíž proletí spojenecký bombardér. Letí podivně nízko a Stiglerovi proběhne hlavou, že představuje jasnou kořist. Okamžitě naskakuje do kokpitu a vydává se nepřítele pronásledovat. Za chvíli se dostává na dostřel a zjišťuje podivnou věc – z bombardéru na něj nikdo neútočí. Přiblíží se tedy ještě víc a spatřuje, že je zadní střelec mrtvý a ostatní členové posádky na něj hledí, jakoby před sebou měli poslední minuty života. Jejich strach je oprávněný, pilotovi Luftwaffe by nedalo moc práce poslat jejich letoun k zemi. Místo toho ale udělá něco, co nikdo nečeká – doprovodí je až nad Severní moře a nechá je v klidu odletět do Británie.
Poprvé sám letěl ve svých dvanácti letech
Ludwigu Franzi Stiglerovi, rodákovi z Regensburgu, bylo v době, kdy doprovodil nepřátelské letadlo až na hranici území ovládaného nacistickým Německem, 28 let. K létání jej přivedl jeho otec, prvoválečný průzkumný pilot. Díky němu se poprvé proletěl sám v kluzáku už ve svých dvanácti letech. Tehdy také poprvé zažil havárii – otec mu zapomněl přidat protizávaží a kluzák se zřítil k zemi. Chlapec tehdy naštěstí vyvázl bez zranění a na létání nezanevřel, naopak. Čtyři roky létal pro Lufthansu, poté se stal instruktorem armádních pilotů. K jeho studentům patřil také jeho starší bratr August, který však v roce 1940 havaroval při vzletu a zahynul.
Na jaře roku 1940 létal s Messerschmittem Bf 109 v Africe a během své první letecké bitvy dokonce zpanikařil a bez dovolení se vrátil na základnu. Nedlouho poté už si ale na konto připsal první sestřel a během léta následovaly další, jejich počet si ale na trup letadla malovat nechtěl. Nasazení vnímal jako svou práci, o slávu nestál. Do Německa se vrátil v roce 1943.
Letecké eso a rytíř v jedné osobě
Při útoku na německou továrnu v Brémách se spojenecký bombardér B-17F dostal do nezáviděníhodné situace. Zadní střelec zahynul, většina posádky utrpěla nějaké zranění a nacházela nad územím nepřítele v letadle, kterému se zasekly zbraně, řádně mu fungovaly dva motory ze čtyř a ve vzduchu se drželo jen silou vůle. Letěli bez ochrany vlastních stíhaček a při setkání s německou očekávali neodvratitelný konec. Jenže pohled na zdevastované letadlo a stav jeho posádky nedovolil Stiglerovi stisknout spoušť. Později prohlásil, že více poškozené letadlo ve vzduchu neviděl a jeho sestřelení za daných okolností považoval za vraždu, za čin stejně hanebný, jakým je sestřelení muže na padáku.
Zaujal proto místo po jejich boku. Snažil se je přesvědčit nejprve k přistání a následně k odletu do neutrálního Švédska. Ani na jedno americký pilot nereagoval a udržoval kurz k Británii. Stigler letěl vedle nich, na pobřeží jim naposledy zasalutoval a vrátil se zpět na základnu. Kdyby se na to přišlo, hrozil mu i trest smrti.
Dlouho po válce se z nich stali přátelé
O svém zážitku tedy Franz Stigler nemluvil a nemluvil o něm ani pilot spojenecké posádky, teprve jednadvacetiletý Charles Brown. Poté, co se mu povedlo doletět až na základnu v britském Norfolku, sepsal hlášení, v němž gesto neznámého německého pilota neopomněl uvést. Nadřízení mu ale zakázali o tom mluvit, v danou chvíli se absolutně nehodilo ukazovat Němce v dobrém světle. Brown se později nechal slyšet, že prostě někdo rozhodl, nemůžete být zároveň člověk a zároveň sedět v německém kokpitu.
Vzpomínka ale zůstala a tak se na konci 80. let Charles Brown rozhodl pilota Luftwaffe najít. Shodou šťastných okolností se mu to podařilo, setkali se a stali se z nich blízcí přátelé. Oba zemřeli v roce 2008 v úctyhodném věku.
Zdroje: warthunder.com, Wikipedia, theaviator.co.nz | foto: nakreslil John D. Shaw/Copyright Valor Studios
