Italský běžec Mauro Prosperi se právě účastní jednoho z nejnáročnějších běžeckých závodů na světě – pouštního ultramaratonu Marathonu des Sables. Není to jeho první závod, věděl přesně, do čeho jde, ale písečná bouře ho naprosto zmate. Během ní se dostává zcela mimo trasu. Zůstal sám kdesi uprostřed nekonečných písečných dun a na zádech si nese zásoby sotva na jeden den. Píše se rok 1994 a on ještě netuší, že v poušti stráví sám 9 dnů, během nichž bude pít vlastní moč, pojídat vše, co si zvládne ulovit, a přežije i pokus o sebevraždu.
Ultramaroton v extrémních podmínkách
Marathon Des Sables představuje jednu z největších výzev pro vytrvalostní běžce. Koná se na Sahaře v Maroku již od roku 1986, měří okolo 250 km a je rozdělen do šesti dnů. Závodníci musejí počítat s extrémními podmínkami, běží se při teplotách dosahujících běžně 45 °C v terénu, který se boří pod nohama a na jehož povrchu naměříte i přes 80 °C. Většině se nevyhnou spáleniny, krvácející puchýře a dehydratace. Občerstvení na jeden den a různé vybavení si nesou celý den na zádech. Vodu mohou doplňovat na kontrolních stanovištích, je však na příděl a jeho překročení znamená časovou penalizaci.
Zažít během závodu písečnou bouři není úplně výjimečné, v roce 2005 ji musel překonat i český účastník Roman Hvězda. O 11 let dříve se ale tehdy devětatřicetiletý italský policista a bývalý olympijský pětibojař Mauro Prosperi právě při ní ztratil. Přitom si první dny vedl opravdu dobře a nic nenasvědčovalo tomu, že se pro něj závod změní v boj o přežití.
V bouři běžel dál, ačkoli měl počkat na pomoc
Při písečné bouři mají účastníci zůstat na místě, chránit si obličej a čekat na pomoc. Prosperi se ale nechtěl vzdát dobře se vyvíjejícího závodu, přes obličej si uvázal šátek a běžel dál. Během šesti hodin běhu ale zabloudil, dostal se zcela mimo trasu. Nikdo z pořadatelů nebo dalších závodníků nemohl tušit, kde se přesně nachází. Ačkoli se ho mnoho lidí, včetně marockých vojáků, snažilo najít pěšky i letecky, nepodařilo se jim to. Prosperi později vypověděl, že mu záchranný vrtulník dokonce proletěl nad hlavou, ale posádka ho neviděla. Pokud chtěl přežít, musel se spolehnout sám na sebe.
Brzy čelil dehydrataci, s níž se snažil bojovat tím, že pil vlastní moč. Jednodenní zásoby, které si nesl v batohu na zádech, mu i při značném uskromnění vydržely jen tři dny. Na pokraji sil se po této době dostal opuštěné muslimské svatyně, kde ulovil a zabil dva netopýry. Jejich krev mu se úlevu přinesla jen na chvíli. Nad jeho pozicí proletělo letadlo, ani tentokrát ho ale nikdo nezaregistroval. Ze zoufalství se na tomto místě rozhodl se vším skoncovat a podřezal si žíly. Silná dehydratace mu ale v tomto ohledu paradoxně zachránila život – hustá krev se rychle srazila a nedovolila mu vykrvácet.
Záchrana přišla od nomádů
Upadl do bezvědomí, z něhož se po nějaké době probral. Zážitek mu vlil novou chuť bojovat, měl přece doma ženu a tři malé děti. Na nehostinné Sahaře musel přežít ještě pět dalších dnů, ze svého úkrytu ve svatyni vyrazil k horám na obzoru. Po ránu olizoval ze všeho rosu, přes den lovil hady, ještěrky i brouky. Během devíti dnů, kdy se sám plahočil pouští, ztratil 18 kg váhy.
Šel dál, ač absolutně netušil, kam míří. Po osmi dnech narazil na oázu, ale nedočkavě hltanou vodu v sobě nedokázal udržet. S obrovským sebezapřením se přinutil pít ji jen po malých doušcích. Naplnil si láhev a pokračoval dál. Zachránila ho nomádská rodina, na níž narazil po stopování kozího trusu, a to 200 kilometrů od trasy závodu. Ta jej dopravila do nemocnice v alžírském vojenském táboře. Hrozilo mu selhání jater a několik měsíců nemohl pozřít tuhou stravu, přesto se Prosperi v roce 1996 přihlásil na závod znovu. Přihlášku mu zamítli, na start se tak dostal až v roce 1998, tehdy však závod nedokončil kvůli zranění.
Zdroje: bbc.com, offgridweb.com, Wikipedia, idnes.cz
