Když četníci z francouzského města Poitiers obdrží na jaře roku 1901 onu divnou zprávu, nejdříve jí nechtějí ani věřit. Působí totiž jako něčí nejapný žert. Madame Monnier přece už 25 let postrádá svou tolik milovanou dceru… Každopádně jim ale povinnost velí celou věc prošetřit a vydávají se k sídlu vážené rodiny. Na zaklepání nikdo nereaguje, proto bez dalšího prodlení vyrazí dveře. Sídlo prohledávají důkladně a na půdě záhy nacházejí maskované dveře. Vyrazí i ty a jsou paralyzování nepředstavitelným zápachem hniloby, špíny, moči a výkalů. Když zpracují prvotní šok a návaly na zvracení, uvědomí si, že z rohu zatemněné místnosti slyší podivné skřeky, které ani trochu nepřipomínají lidský hlas. Rychle odstraní zabednění okna a denní světlo odhalí na kost vyzáblé lidské stvoření připoutané k lůžku upírající k nim šílený pohled.
Zamilovala se do nemajetného právníka
Blanche Monnier se narodila v roce 1849 do vážené francouzské rodiny známé svou charitativní činností. Její bratr se vydal cestou právníka a z ní vyrostla půvabná mladá žena. Okolo svých 25. narozenin se zamilovala do neurozeného a nemajetného staršího muže, což se její matce ani trochu nelíbilo.
Za právníka bez peněz se její dcera přece nemůže provdat, taková ostuda! Jenže zamilovaná Blanche na sňatku trvala a tak se stalo, že jednoho dne roku 1876 zmizela. Matka ji zavřela do podkroví svého domu, kde měla zůstat do té doby, než změní svůj názor a najde si někoho vhodného.
Zavřená zůstala dlouhých 25 let
Měsíce a roky plynuly. Její zamýšlený nápadník mezitím v roce 1885 zemřel, ale ani to jí svobodu nepřineslo. Její matka dál žila svůj život jako předtím, jakoby se vůbec nic nestalo. Když dorazil onen anonymní vzkaz na četnickou stanici, od zmizení Blanche uběhlo už dlouhých 25 let. Snad všichni ji už tou dobou považovali za mrtvou, případně už zapomněli, že se nějaká dívka z rodiny Monnierových ztratila.
Ve zprávě stálo: Pane generální prokurátore, musím vás informovat o mimořádně závažné události. Mluvím o ženě zamčené v domě madame Monnier, která 25 let živoří v hnusu a špíně, ve své vlastní špíně.“
Nikdy se z toho nevzpamatovala
V rodinném sídle ji našli na plesnivém slamníku schovanou pod dekou. Všude se válely shnilé drobky jídla, lůžko pokrývala vrstva lidských výkalů a po těle a přerostlých vlasech v té době již padesátileté ženy lezla všelijaká havěť. Její na kost vyhublé tělo prozrazovalo, že navíc trpěla i hladem, vážila sotva 25 kilogramů. Celou dobu svého věznění také nejspíš neviděla denní světlo, hnout se nemohla ani ze své „postele“.
Blanche okamžitě převezli do nemocnice, po propuštění ale brzy putovala do ústavu pro choromyslné. Tak dlouhý pobyt v naprosté izolaci od lidí, světla, plnohodnotné stravy a hygienických návyků na ni zanechat nevyléčitelné následky. Přestože při cestě ze svého vězení prohlásila, že je příjemné být venku na vzduchu, do normálního života už se vrátit nemohla. Její izolaci tak nahradila další izolace, byť o nesrovnatelně lepších podmínkách. V ústavu zůstala až do své smrti v roce 1913.
Kdo napsal ten vzkaz?
Když Blanche našli, obratem zatkli její matku a bratra. Ani on pro svou sestru nehnul prstem, i když si podle všeho byl velmi dobře vědom toho, jaký osud ji potkal. Možná se příliš bál své matky, stejně jako služebnictvo. Kdo ale o vězněné ženě informoval úřady? Historici se domnívají, že rodinné tajemství z domu vynesl jeden z sluhů. Svého známého svým vyprávěním tak vyděsil, že neváhal a konal.
Čtěte také: Zdravotní sestra Fikáčková nesnášela dětský pláč, dvě miminka zabila a ublížila i dalším.
Příběh rozlítili veřejnost nejen ve Francii, kde se měšťané sešli přímo před domem madam Monnier, u níž tato situace vyvolala infarkt. Zemřela 15 dnů po osvobození své dcery. Její syn později odešel od soudu bez trestu pro svůj snížený intelekt a také proto, že v té době neexistoval žádný zákon, který ukládá povinnost oznámit trestný čin.
Zdroje: allthatisinteresting.com, Wikipedia | foto: Wikimedia
