„Drahý Josife Vissarionoviči, v boji na obranu vlasti padl můj muž, plukovní komisař Ilja Fedotovič Oktjabrskij. Za jeho smrt a za smrt sovětských lidí mučených fašistickými vrahy, se chci těm fašistickým psům pomstít. Za tímto účelem jsem do Národní banky uložila všechny své úspory – 50 000 rublů a žádám za ně postavit tank. Žádám také laskavě o jeho pojmenování Bojující přítelkyně a mne pošlete na frontu jako jeho řidiče. Řídit umím a také umím dobře zacházet s kulometem.“
Přibližně v tomto znění přišla zpráva do Kremlu adresovaná přímo Stalinovi. Napsala jej vdova Marija Vasiljevna Oktjabrskaja krátce poté, co obdržela zprávu o manželově smrti.
Provdala se za vojáka a učila se
Marija se narodila v srpnu roku 1902 a dětství strávila na Krymu. Vyrůstala v chudé rolnické rodině s devíti sourozenci. Po dokončení šesti tříd pracovala v konzervárně a později v telefonní ústředně. V roce 1925 nebo 1927 se provdala za vojáka Rudé armády, komisaře 134. dělostřeleckého pluku Ilju Fedotoviče Rjadnenka. Společně se dohodli, že přijmou nové příjmení Oktjabrskij. Zamilovala se do něj už o pár let dříve a od jeho vojenské kariéry se nedržela stranou. Přidala se k Radě manželek armádních činitelů, prošla kurzem vojenské zdravotní sestry, učila se zacházet se zbraněmi i řídit auto, hodně četla a studovala.
V roce 1940 se s ním přestěhovala do moldavského Kišiněva, kam byl jeho pluk dislokován. Hned vzápětí ji ale čekala evakuace do sibiřského Tomsku, kde ji v létě roku 1941 dostihla zpráva, že zemřel smrtí hrdinů na Ukrajině dne 9. srpna téhož roku. Zasáhla ho nepřátelská palba z kulometu nedalo Kyjeva.
Prodala všechen svůj majetek
Když její muž padl, rozhodla se jeho smrt pomstít. Do služby vlasti jí ale nechtěli vzít kvůli věku a tuberkulóze, kterou trpěla. Prodala proto dům i šperky a další svůj majetek a tyto peníze věnovala na výstavbu tanku, který se rozhodla koupit a řídit. Nestačilo to, musela se ještě chopit ruční práce (výšivek), aby potřebnou sumu nashromáždila. Poté poslala zprávu o svém záměru Stalinovi a zanedlouho obdržela kladnou odezvu. Asi nikoho nepřekvapí, že se mu krymská vdova hodila jako nástroj propagandy. Každopádně ale na její popud a za její peníze opravdu vznikl tank T34 pojmenovaný Боевая подрyга, tedy Bojující přítelkyně.
Na začátku května 1943 nastoupila Marija do tankového učiliště v Omsku jako mechanik – řidič tanku a o pět měsíců později, po důkladném proškolení, mířila na západní frontu k 26. tankové brigádě. Spolu s ní posádku tvořil ještě velitel Petr Čebotko, střelec Genadij Jasko a střelec – radista Michail Galkin. Brzy prokázala nejen své odhodlání, které navíc zvyšovalo morálku dalších vojáků, ale i šikovnost a odvahu. Tank zvládala opravovat i na bojovém poli pod palbou a povýšila do hodnosti seržanta.
I ona padla v boji
Marija Oktjabrskaja řídila tank až do poloviny ledna 1944, kdy se účastnila akce ve Vitebsku. Tehdy musela na bojišti pod nepřátelskou palbou vylézt ven, aby po zásahu německou střelou zjistila rozsah škod a případně je i opravila. V tu chvíli poblíž vybuchla mina a těžce ji zranila v obličeji. Vyšetření ukázalo, že střepina projela levým okem až k mozku. Ihned podstoupila operaci v polní nemocnici a následně ji transportovali do frontové nemocnice ve Smolensku, kde svým zraněním 15. března 1944 podlehla.
Tanky nesoucích jméno „Боевая подруга“ se ve válce vystřídaly celkem čtyři. Jakmile předchozí putoval do opravy, jeho posádka dostala nový se stejným jménem. Marija obdržela několik vyznamenání a stala se hrdinou Sovětského svazu. V Tomsku po ní pojmenovali školu a má zde i svou bustu, ve Smolensku se po ní zase jmenuje ulice.
Zdroje: warheroes.ru, rt.com, thevintagenews.com, Wikipedia
