Ve třinácti se Levko přidal k protisovětskému odboji a pracoval, aby pomohl matce uživit rodinu. Ve čtrnácti už stál před soudem a mířil do gulagu, kde dál pokračoval v odbojové činnosti – psal protikomunistické básně, organizoval útěk. Ze sovětského koncentračního tábora se dostal po šesti letech a zamířil i s matkou a sestrami za otcem do Československa. Veřejnost se o jeho silném životním příběhu dozvěděla až letos díky organizaci Post Bellum, která jej zařadila do sbírky Paměť národa.
K protisovětskému odboji se přidal ve 13 letech
Leonid Levko Dohovič se narodil 29. září 1935 v Užhorodě do rodiny řeckokatolického faráře Evžena a učitelky Anízie Dohovičových. Jeho otec ještě během druhé světové války unikl před NKVD na Slovensko a krátce poté i jeho starší sestra. Jemu, jeho matce a jeho dalším dvěma sestrám se to ale nepodařilo. Při jediném pokusu jej vystrašil pohraničník a znovu už to zkoušet nechtěl. Zůstali tedy na Podkarpatské Rusi a on se jako třináctiletý chlapec zapojil pro protisovětského odboje, konkrétně do studentské skupiny Smrt.
V té době mimo školní docházku pracoval nebo žebral, aby měli co jíst. Nové pořádky nedovolily jeho matce vykonávat profesi učitelky, vydělávat si mohla jen jako uklízečka a výdělek na uživení celé rodiny nestačil. V odbojové skupině psal protisovětské básně, vyráběl letáky s heslem „Smrt komunismu“ a ze skladu filmového studia v užhorodské synagoze odcizil s kamarády samopal, pistole a dýmovnice. Mysleli si, že se dostanou do Československa za Leonidovým otcem a budou pokračovat do USA, kde se po boku americké armády účastní osvobození své domoviny od sovětské nadvlády.
V 14 letech putoval do gulagu, v 16 kopal tunel
Ve škole se ale odbojová činnost chlapců rozkřikla. Na začátku roku 1950, tedy v době, kdy mu bylo pouhých 14 let, jej zatkli. Za vlastizradu, členství v protisovětské organizaci a za masovou agitaci putoval na deset let do nápravně-výchovného tábora pro mladistvé v Archangelské oblasti na poloostrově Konvejer. Cestou prošel věznicemi ve Lvově, Kyjevě, Charkově a Archangelsku.
V těžkých podmínkách sovětského gulagu neztratil optimismus, dál psal básně a již koncem následujícího roku začal plánovat útěk, resp. realizovat první kroky. Dal dohromady skupinu vězňů, kteří měli nakreslit mapu okolí, vyrobit rádio a kopat tunel ven z tábora. Vyhloubit stihli 2,5 metru, než byla jejich činnost v létě roku 1952 odhalena a Levkovi se trest zvýšil o dalších deset let.
Vzpoura, zmírnění trestu a odchod do Československa
Celých dvacet let si nakonec naštěstí odsedět nemusel. Ačkoli se koncem léta 1953 měl zúčastnit táborového povstání, v polovině roku 1956 se dočkal propuštění v rámci uvolnění sovětské diktatury. Krátce nato se vydal za rodinou do Užhorodu a následně v roce 1957 přes program slučování rodin všichni odešli do Československa. Vhledem k tomu, že měl Levko záznam, dostali se z Ukrajiny jen díky malému podvodu laskavého podplukovníka na oddělení pasů a víz v Užhorodu.
U nás vedl (a založil) pěveckých sborů. K hudbě se dostal právě během svého věznění. Učiteli se mu stal mj. i hlavní dirigent divadla v Oděse, houslista z Leningradu či estonský režisér.
Z StB si těžkou hlavu nedělal
Od roku 1971 žije Leonid Dohovič v Košicích. V té době mu komunisté zakázali vést lidový sbor, aby „neměl špatný ideologický vliv na mládež“, živit se musel jako dělník. Tím také začala neustálá předvolání na Státní bezpečnost, která pokračovala až do října roku 1989. Na výslechy chodil jednou za dva nebo tři měsíce, ale ač ho obtěžovaly, moc těžkou hlavu si z nich nedělal. Zkušenosti s praktikami tajné policie měl více než dost.
A tak, když mu vyhrožovali, že ho pošlou zpátky do Sovětského svazu, kde se s ním nebudou mazat jako tady, vyžadoval úřední záznam tohoto tvrzení a bez obalu reagoval: „Vyprošuji si, aby přede mnou jako před sovětským občanem někdo takhle mluvil o sovětských orgánech.“ Ani StB si netroufla osočovat tajnou sovětskou policii z toho, že je horší než oni.
Zdroje: cecechoslovacivgulagu.cz, pametnaroda.cz, rozhlas.cz
