Obležení Leningradu trvá už rok a půl. V zimních měsících jeho obyvatelé sužuje silný mráz, ale mají naději, že se k nim po zamrzlém Ladožském jezeře podaří dopravit alespoň nějaké zásoby potravin. V letních měsících to bývá horší. Bombardování a hlad už si vybraly svou daň v podobě statisíců životů. Mnoho lidí se ze zoufalství uchýlilo k pojídání zvířecích členů rodiny, ty ještě zoufalejší situace dohnala až ke kanibalismu. Objevil se ale další problém, který Leningrad trápí. Lidé chytili a snědli téměř všechny volně žijící kočky a ulice teď pravidelně zaplavují hejna krys. Neplatí na ně nic, ani přejetí tankem.
Leningrad měl zásoby na 25 dnů, blokáda trvala skoro 900
Blokáda Leningradu (dnešního Petrohradu) začala 8. září 1941. Druhé největší město SSSR představovalo významný strategický bod. Německá armáda jej obklíčila téměř ze všech stran, odřízla jej od okolního světa a snažila se jej vyhladovět. Obyvatele začal velice rychle sužovat nedostatek jídla a brzy se přidala i zima. Zásoby obsahovaly potraviny na pouhých 25 dnů, zanedlouho vypadly i dodávky elektřiny a přestalo fungovat topení.
První malou nadějí na zlepšení představovalo zamrznutí Ladožského jezera, které tak umožnilo přepravu zásob po ledu. K první takové dodávce došlo okolo 21. listopadu 1941, nicméně časté bombardování města Němci nadělalo v ledu díry a mnohé konvoje se propadly do ledové vody.
Kočky si vyměnili, aby nemuseli jíst ty své
Touto cestou se však potravy ani tak nedostávalo dostatek. Malé příděly často nepokrývaly ani dávku nutnou k přežití, natož k nasycení. Obyvatelé tak jedli i piliny nebo kožené podešve bot a z ulic začala mizet toulavá zvířata. V jednu chvíli ve městě zůstávalo několik málo posledních koček. Ty byly víceméně hlídané, protože představovaly poslední naději před nově vzniklým problémem – masivním přemnožením krys.
Zároveň lidem už nezbývalo nic jiného, než sníst vlastní domácí mazlíčky nebo se uchýlit ke kanibalismu. Zvířata si mezi sebou často vyměnili, aby nemuseli jíst ta svá. Mrazivé svědectví o tom podala např. paní Lidia Dubovická (pamětnice blokády) pro Českou televizi: „Sousedka se mě ptala, zda má sníst svou milovanou kočku. Co si prý myslím. Povídám jí: Julko, co ti mám říct? Můžeš ji sníst, jak chceš. A ona ji snědla.“
Krysy se ulicemi valily jako řeka
Drzá hejna malých hlodavců si dovolovala na všechny, zejména ale na děti a oslabené dospělé, likvidovala přídělovou mouku a přenášela nemoci. Armáda se je snažila likvidovat střelbou i rozjetím tanky, marně. Krysy jednoduše naskočily na pancíř a nechaly se rozvézt ještě dál.
Čtěte také: Němci chtěli v roce 1938 i Moravskou Chrastovou a Čechoslováci ji ubránili, jejich snaha však přišla vniveč.
Velkou naději přinesla až operace Polární hvězda v únoru 1943, kdy si sovětská ofenzíva proti německé armádě na západě Leningradu dokázala vybojovat úzký koridor, v němž byla vybudována železnice. Jeden z vyslaných vlaků obsahoval nejen potraviny, ale také čtyři vagony koček.
Kočky poslané na záchranu města
Některé zdroje uvádějí, že se jednalo hned o ten první vypravený vlak v únoru 1943, jiné uvádějí duben téhož roku a další dokonce zmiňují, že se obyvatelé nových koček dočkali až po prolomení blokády. V každém případě ale několik tisíc malých kočkovitých šelem z Jaroslavské oblasti, tedy velmi dobře adaptovaných na zimu, během pár týdnů zlikvidovalo přemnožené hlodavce. Z města Ťumeň pak ještě vyslali na dvě stovky koček k záchraně Ermitáže, kde se nacházelo množství vzácných uměleckých děl. Vděčné obyvatele ani nenapadlo začít opět kočky lovit, byť je i nadále sužoval hlad.
Blokáda Leningradu skončila až v lednu 1944 a mluví se o ní jako o jedné z nejdelších a nejkrvavějších obléhacích akcí v lidských dějinách. Počet obětí jen z řad obyvatel města se odhaduje na jeden milion, většina z nich zemřela hladem. Kočky se po válce dočkaly svého památníku jak v Petrohradu, tak v Ťumeni.
Zdroje: historycollection.com, kirov-bomj.ru, Wikipedia, ceskatelevize.cz
