V 1. polovině 20. století oblíbený a dost častý neurochirurgický zákrok, na který se dnes díváme spíše jako na zvrácenost a neuvěřitelnou krutost. Zákrok, při kterém se protnul čelní mozkový lalok s jediným cílem a to přerušit zdejší nervové spoje s ostatními částmi mozku. Ano, tohle je lobotomie nebo také frontální leukotomie. Na pacientovi tento zákrok zanechal nemalé a především nevratné změny.
Kde se vzala, tu se vzala šílená lobotomie
První výsledky zákroku zvaného lobotomie byly světu představeny v roce 1935 a to na testované agresivní opici. Zvíře, které bylo ohromně agresivní, se po zákroku zcela změnilo a žádné příznaky agresivity již nevykazovalo. Svět žasnul a lékaři byli nadšení. Tým, který na výzkumu pracoval, si hned vzal do hlavy, že podobné účinky by lobotomie mohla mít i na lidi. Jedním z výzkumných lékařů byl i Portugalec António Egas Moniz, který si nakonec za rozvoj lobotomie vysloužil i samotnou Nobelovu cenu.
Na konci roku 1935 provedl právě doktor Moniz první lobotomii člověku, a to s úspěšným výsledkem. Nic tedy nenasvědčovalo tomu, že by metoda byla nějak špatná nebo škodlivá. Svět opět jásal. První pacientkou se stala starší žena, která trpěla těžkými depresemi. Po zákroku, při kterém jí doktor Moniz vyvrtal do lebky dva otvory a poté za pomocí stříkačky naplněné alkoholem přerušil spojení čelních laloků s mozkem, byla žena jako znovuzrozená, po depresích ani památka a navíc se nedostavily ani žádné vedlejší účinky. Žena byla zdravá, hurá!
Doktor Moniz tedy neměl žádný důvod se svou prací seknout, a proto pokračoval ve svém díle a operoval stále více duševně nemocných lidí. Místo stříkačky s alkoholem nakonec začal používat ještě skalpel a stále se dařilo. V roce 1949 tak za svou práci získal onu slavnou Nobelovu cenu.
Není doktor jako doktor
Ovšem jak se posléze ukázalo, hodně záleží i na tom, kdo se lobotomie ujme. Americký lékař Walter Freeman měl totiž poněkud drastičtější a své vlastní metody, jak na lobotomii. Jelikož chtěl zákrok ještě urychlit, vymyslel svůj vlastní způsob. Ten spočíval v tom, že lékař si vzal na pomoc ostrý ledový klín, který vrazil do mozku kladivem a to přes kost oční jamky, následným pohybem ze strany na stranu mělo dojít ke kýženému výsledku. Zákrok byl nazván transorbitální lobotomií se stala velmi oblíbenou a to i přes protesty některých Freemanových kolegů. I nejbližší kolega doktora Freemana, James Watts měl proti tomuto zákroku značné výhrady a jak se posléze ukázalo, zcela oprávněné.
Nejprve měl ale doktor Freeman plné ruce práce, zájem o jeho zákrok stoupal a tak v jednu chvíli byl doktor schopný udělat i pětadvacet takových zákroků za den. Co na tom, že se tento drastický úkon prováděl zcela bez anestezie a za plného vědomí pacienta, maximálně s umrtvením elektrickým šokem. Tato metoda byla tedy nejen nebezpečná, ale doslova krutá a i samotný doktor Freeman na to nakonec doplatil, když jeden z jeho zákroků nepřežila jedna z pacientek. Doktor byl hned poté zbaven své lékařské licence a tato metoda tak naštěstí upadla v zapomnění.
Dnes děkujeme za moderní medicínu. Při představě lobotomie totiž mrazí.
