Jak se žilo v Alcatrazu, legendami opředeném americkém vězení? Končili v něm ti nejhorší zločinci

Federální věznice pojmenovaná po skalnatém ostrovu Alcatraz uprostřed Sanfranciského zálivu v Kalifornii, na němž byla vybudována, fungovala necelých 30 let a za tuto relativně krátkou dobu si stihla mezi lidmi vybudovat pověst pevnosti s drsnými podmínkami a nemožností úniku. Končili tam ti nejhorší zločinci, např. mafián Al Capone nebo komplic Bonnie a Clyda – bankovní lupič Floyd Hamilton. Jak se tam vězňům žilo?

Strážní se tu podplatit nedali

Přísně střežená věznice vznikla v roce 1934 v komplexu obranné pevnosti z poloviny 19. století a odsouzení k pobytu v ní měli jen minimální naději, že se na svobodu dostanou dříve, než si vyměřený trest odsedí. Ačkoli se jedná o místo velmi dobře známé, neproslulo svou velikostí nebo dlouhým pobytem jednotlivých vězňů. Najednou se tu nacházelo nejvíce 302 zločinců a ve většině případů zde strávili okolo osmi let.

Tato doba může působit u těžkých zločinů jako poměrně krátká, naprostá izolace od normálního světa, ale v mnohých případech nesla své ovoce i tak. Například zmíněný Al Capone se sem dostal z jiného vězení poté, co podplatil všechny stráže. Žil si tam pak jako v hotelů a dál provozoval svou mafiánskou činnost skrze návštěvy, které k němu takřka bez omezení proudily. V Alcatrazu narazil, dozorci se tu podplatit nedali.

Vězni odjinud sem chtěli kvůli dobrému jídlo a teplé sprše

Se svolením tedy alespoň založil vězeňskou kapelu The Rock Islanders. Do hry na různé nástroje se díky ní zapojilo třicet mužů, z nichž třetina každý měsíc koncertovala. Tento a další drobné ústupky, které z pevnosti dělaly v porovnání s jinými nápravnými zařízeními relativně lidské místo, ale byly ze strany vedení věznice dobře promyšlené. Alcatraz sice platil za místo, z něhož se nedá uniknout, přesto se ale někteří zločinci v jiných věznicích domáhali toho, aby se dostali právě sem.

Proč? V první řadě se tu dobře a dosyta najedli, protože dozorci si uvědomovali, že chutná strava se jednoduše nestane důvodem k nepokojům, kdežto nepoživatelná břečka jistě ano. Vězňům tak dopřávali slaninu, vepřovou pečeni i hovězí guláš, a to v libovolném množství. Další podobně promyšlený ústupek představovala mírně teplá voda ve sprchách. I to mělo svůj záměr – nenechat zločince otužovat se a připravovat se na přeplavání ledově studené vody v zálivu okolo ostrova.

Vedle toho však neexistovalo soukromí a hrozil pobyt v díře

Vězni měli také přísun ke knihám a časopisům, mohli chodit na bohoslužby, hrát vybrané stolní a míčové hry nebo se věnovat zahradničení. Tím však výčet výhod pobytu v této věznici pomalu končí. Vězni byli drženi na malých samotkách a neexistovalo zde nic, co by jen vzdáleně připomínalo soukromí. Mluvit mohli jen výjimečně, po většinu času měli nařízeno být zticha. Toto nařízení, které znemožňovalo rozhovory nejen mezi vězni, ale i otázky na dozorce, odsouzené doslova rozkládalo zevnitř. Povídat si mezi sebou mohli jen o víkendu a při práci v továrně. Za porušení přicházel přísný trest, pravidlo ale vydrželo jen prvních pět let existence věznice. Ani poté se ale trestanci nedozvěděli nic z toho, co se děje mimo ostrov, a to ani od návštěv. Ty mohli mít maximálně jednou měsíčně, výhradně však pod dohledem.

A jak vypadaly tresty za kázeňské prohřešky uvnitř věznice? Za mírné porušení pravidel mohla přijít úplná izolace na samotce nebo ztráta privilegií, za vážné porušení pak pobyt v bloku D, o němž kolují pověsti, že tam docházelo k fyzickém trestům hraničícím s mučením. Nejhorší cela tohoto bloku představovala ocelovou kobku bez světla s dírou v podlaze namísto toalety. Slabou matraci dostali jen na noc, čas tam trávili nazí a jen s minimálním přísunem jídla. Většině vězňů prý k nápravě stačilo strávit tam pouhé dva dny. V izolaci na bloku D také někteří začali trpět psychickými problémy, zejména halucinacemi pramenícími z hororových historek, které kolovaly o historii celé pevnosti.

Pokus o útěk někteří trestanci nepřežili

Vězni standardně pracovali v továrně, někteří pak v prádelně a v kuchyni a další pomáhali s údržbou či úklidem. Tvrdé podmínky pobytu v Alcatrazu samozřejmě čas od času přiměly některé vězně ke stávce nebo k pokusu o útěk. Největší stávku zažil ostrov v roce 1936, kdy více než polovina odsouzených odmítla pracovat a požadovala různá privilegia. Stráže je zavřeli do cel a odepřeli jim jídlo. Trvalo to značnou část měsíce a někteří vězni i po obnovení přísunu potravy tvrdošíjně drželi hladovku.

Celkem se o útěk během 29 let existence této věznice pokusilo 36 zločinců v rámci 14 samostatných pokusů. Mezi nimi se našli pouze dva muži, kteří to zkusili dvakrát. Šest vězňů bylo při pokusu o útěk zastřeleno, dvacet tři chyceno, dva se s jistotou utopili a ostatní se nenašli. Kolují tedy samozřejmě i více či méně podložené povídačky o tom, že se jim možná podařilo uprchnout.

Zdroje: grunge.com, Wikipedia