Starověký Řím na počátku letopočtu rostl a s ním i počet otroků v říši. O pár staletí dříve je ještě Římané považovali pouze za neplnoprávné lidi, to se ale postupem času změnilo. Římský občan i stát jako takový je začal vnímat jako věc, která umí mluvit a nemá žádná práva. Od jejich propouštění na svobodu se ustoupilo, zákony tuto možnost značně zesložitily. Na jejich práci začala být říše do značné míry závislá. Všudypřítomnost otroctví se zrcadlila i v antické literatuře a divadelních hrách. Jak se římskému otrokovi vlastně žilo?
Otroky prodávali na trzích nahé s cedulkou okolo krku
Římská expanze těžila na dobytém území ze všeho, co se nabízelo, a do otroctví putovali zejména váleční zajatci. Tímto způsobem získávali Římané početnou a velmi levnou pracovní sílu. Do dalších částí říše je odváželi rovnou obchodníci. Římský občan si následně mohl otroka koupit na trhu nebo v soukromé aukci. Pokud se otrokyni narodilo dítě, stávalo se otrokem automaticky. Otrokem se mohl stát i římský občan. Trest zotročení mu mohl být vyměřen za velké dluhy i neoprávněný prodej jiného svobodného člověka do otroctví.
Obchodníci otroky vystavovali nahé s cedulkou kolem krku, která obsahovala základní informace jako původ (nejčastěji Galie, Malá Asie, Egypt, Řecko), zdravotní stav, vzdělání a také jejich přednosti. Kupující si podle svých finančních možností mohl vybírat. Pokud se u konkrétního otroka objevila „skrytá vada“, mohl být do šesti měsíců od koupě vrácen. Ti bez záruky byli rovnou na trhu odlišeni čepičkou.
Otroci zastávali všechny druhy podřadné práce
Otroka mohla čekat práce na různých místech, povětšinou se ale jednalo o nekonečnou dřinu, která nezřídka končila upracováním se k smrti. Domácí otroci pracovali na polích, v kovárně, v kuchyni i jako stráže, lékaři či učitelé. Ti městští se starali o budovy, hasili požáry, ale mohli se také starat o účty nebo pracovat jako popravčí. Mnozí samozřejmě skončili i v dolech.
Valné většině otroků se nedostávalo potřebné porce jídla. Dostávali chléb, případně jen pšenici k jeho výrobě, víno a jakousi pastu z oliv. Přilepšit si mohli sběrem divoce rostoucího ovoce nebo zbytky. Hladovění a těžká práce u nich nezřídka vedly k úmrtí. Jejích pánové se také často uchylovali k bičování a jinému mučení až zabíjení pro svou zábavu, případně pak k oběšení nebo ukřižování pro výstrahu ostatním.
Oblečením se nelišili od chudších občanů
Pokud měli někteří otroci, zejména tedy otrokyně, štěstí, čekala je lehčí práce v podobě vaření nebo osobní péče o bohaté ženy. Mladá děvčata ale častěji končila jako oběti sexuálního zneužívání svých pánů a ani ony, ani starší ženy obecně nebyly ušetřeny těžké manuální práce.
Otroci na venkově žili stranou od svých pánů, ve městě pak v samostatných místnostech. Nosili na sobě jednoduchý oděv, aby byli jasně odlišitelní od vyšších vrstev, od chudších obyvatel se ale příliš nelišili. Na látku a nové boty měli nárok jednou za dva roky.
Gladiátoři získali lepší podmínky, nebylo to ale zadarmo
Otroci mohli dobrovolně vstoupit ke gladiátorům. Dostalo se jim tak bojového výcviku, lepšího jídla i lékařské péče. Této možnosti využívali zejména váleční zajatci a zločinci. Nebylo to však zadarmo. Gladiátor stále neměl k otrokovi daleko, bojoval na život a na smrti a pro svého majitele představoval jakousi investici.
Čtěte také: Spintrie – ve starověkém Římě se v nevěstincích platilo mincemi s erotickým motivem.
Z dráhy gladiátora neexistovala možnost couvnout, jejich přísaha obsahovala slova „být pálen, poutáván, bit i zabit mečem“. Není se ale čemu divit, otrok vycvičený k boji představoval pro občany Říma značné nebezpečí. Ke gladiátorům ostatně patřil i známý Spartakus, který inicioval jedno z největších povstání otroků v Římě, kterého se jich účastnilo až 70 tisíc.
Cesta z otroctví
Otrok mohl být svým pánem za určitých podmínek z otroctví propuštěn. Mohl se i sám vykoupit. V takovém případě mu však muselo být více než 30 let a ani tak nezískal všechna práva římského občana, ta nabyly až jeho děti. Ve zcela výjimečných případech se svobody dostalo i otroku, který císaři zachránil život nebo odpracoval určitý počet let v konkrétní profesi.
Pokud bychom to měli shrnout, římské otroctví bylo stejně kruté jako jakékoli jiné a otrokům příliš nepomohli ani filozofové (např. Seneca), kteří se jim snažili vymoci lepší podmínky, byť se časem situace vyvinula tak, že si na své pány dokonce mohli stěžovat u soudu.
Zdroje: Wikipedia, stoplusjednicka.cz, ancient.eu, memento-historia.cz, pbs.org, unvr.org, spartacus-educational.com
