Experiment Malý Albert byl prováděn na miminku a vybudoval v něm silný podmíněný strach ze všeho chlupatého

Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín StoryMag.cz na hlavní stránku Seznam.cz

Malý Albert sedí na matraci uprostřed místnosti, jeho matka klečí za ním a ten cizí pán ho seznamuje se samými zajímavými věcmi. Ukazuje mu oheň, hopsající opičku, nechá ho pohladit si velkého psa. Pak k němu pouští malou bílou laboratorní krysu. Dítě se nemá čeho bát. Zatím. S nadšením natahuje malé baculaté ručky ke všemu. Chce zkoumat a objevovat, všechno je pro něj nové a neznámé. S bílou krysou ale najednou přichází ohlušující rána. 

Po vzoru I. P. Pavlova

Píše se únor 1920 a John B. Watson publikuje výsledky svého experimentu v časopise Journal of Experimental Psychology. Jeho cílem bylo podmínit fobii v emocionálně stabilním dítěti. Použil k tomu stejný postup, kterým I. P. Pavlov testoval podmíněné reflexy u psů. 

Watson nejdříve pozoroval děti v terénu. Předpokládal, že jejich silná reakce na hlasité zvuky je vrozená a nepodmíněná. Chtěl vyzkoušet, zda je možné podle Pavlovových zásad klasického podmiňování vybudovat nepodmíněnou reakci dítěte na konkrétní podnět, kterého se do té doby neobávalo. Pro svůj experiment zvolil chlupaté předměty. 

Kojence děsili úderem do kovové tyče

Ke svému výzkumu vybral devítiměsíčního chlapce, kterému říkal Albert. Asistovala mu jeho postgraduální studentka Rosalie Rayner z Johns Hopkins University. Alberta nejdříve v krátkosti seznámili s různými předměty a zvířaty, aby zjistili, jak na ně bude reagovat. Ukázali mu bílou krysu, králíka, psa, opici, masku s vlasy i bez vlasů, bavlnu, vlnu, hořící noviny a další. Albert u ničeho nevykazoval žádnou zvláštní reakci. 

Vlastní experiment probíhal na matraci uprostřed místnosti. Albert na ni seděl, za ním klečela jeho matka a Watson do jeho blízkosti pouštěl bílou laboratorní krysu. Dítě si s ní samozřejmě chtělo hrát. Právě v tu chvíli, kdy o ni projevilo zájem, udeřili za jeho zády kladivem do zavěšené ocelové tyče. Velký hluk chlapce samozřejmě tak vylekal, že začal plakat. 

Chlapec se začal bát všeho chlupatého

Tím ale experiment neskončil. Watson k dítěti opakovaně pouštěl krysu a jakmile se ji dotklo, opět udeřil on nebo jeho asistentka do tyče. Toto párování způsobilo, že po nějaké době začal Albert plakat už ve chvíli, kdy krysu spatřil. Byl z ní velmi zoufalý a snažil se odplazit pryč. Z původně neutrálního podnětu v podobě krysy se stal podmíněný podnět vyvolávající emocionální reakci. 

Nezůstalo však jen u strachu z krys. Malý Albert začal plakat u všeho, co mu připomínalo její bílý chlupatý kožich. Úzkost v něm vyvolával králík, pes, kožich z tuleňů i maska Santa Clause s vousy. 

Zemřel Albert v 6 letech?

Watsonův neetický experiment se sice uvádí v lecjaké knize věnované psychologii, z různých stran se ale také dočkal kritiky. Film zachycující výzkum se sám stal předmětem rozborů v různých publikacích. Ty však mnohdy došly ke zcela protichůdným závěrům. Některé rozsah Albertových obav zveličovaly, jiné naopak bagatelizovaly. Ozývaly se i hlasy přímo zpochybňující, že u Alberta došlo k vypěstování strachu nebo úzkosti. Prý by z toho vyrostl. 

Co spojuje obilné vločky, obřízku a pás cudnosti? Viktoriánská doba a jedno tehdejší tabu.

Někteří zase kritizovali výběr dítěte pro takový experiment. Jako Albert měl být vybrán kojenec, který vykazoval znaky hydrocephalu (hromadění mozkomíšního moku v mozku zvyšující nitrolební tlak). Jeho příbuzní se později nechali slyšet, že se chlapec nikdy nenaučil chodit a mluvit a už před experimentem často plakal. Dožil se 6 let. Watson o jeho stavu prý věděl. Nicméně i tato kritika byla zpochybněna v dalším akademickém článku, který tvrdí, že Albertem byl ve skutečnosti chlapec jménem William Barger, který nejevil žádné známky nějaké nemoci. Kdo ve skutečnosti byl malým Albertem z výzkumu už se zřejmě s jistotou nedozvíme.

Autor: Veronika Rybenská
Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín StoryMag.cz na hlavní stránku Seznam.cz
ZAVŘÍT