Demonstrace při prvním výročí okupace Československa brutálně potlačila i armáda, ne však ta okupační

Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín StoryMag.cz na hlavní stránku Seznam.cz

Dne 25. února před 52 lety se na protest proti normalizaci a kvůli nesplnění požadavků Jana Palacha upálil druhý student – Jan Zajíc. Učinil tak symbolicky v den, kdy uběhlo přesně 21 let od komunistického puče. V roce 1969 se však nejednalo o poslední protest proti okupaci, která začala v srpnu předchozího roku. K jeho prvnímu výročí vyšly desítky tisíc lidí do ulic, demonstrovalo se v několika městech najednou. Protesty rázně utnuly Lidové milice, esenbáci a vojáci povolaní vládou, nejednalo se však o okupační vojska, nýbrž o naši vlastní armádu.

Protestovalo se už v průběhu roku, ač celkem vlažně

Na podzim roku 1968 společnost protestovala proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy, odpor však měsíc od měsíce slábl. To částečně zvrátilo Palachovo sebeupálení v lednu následujícího roku a Zajícovo o měsíc později. Na pohřbech obou studentů se sešly statisíce lidí. V dubnu je následoval ještě Evžen Plocek, tzv. pochodeň č. 3.

Mezitím na konci března proběhlo mistrovství světa v ledním hokeji, kde Československo porazilo Sovětský svaz, což se stalo dobrým důvodem pro mohutné oslavy (a také rozbití výlohy a zdemolování interiéru sovětského Aeroflotu v Praze, což zřejmě inicioval přítomný provokatér). V klidu se nekonalo ani mistrovství světa v dráhové cyklistice a od jara se mezi lidmi šířily letáky nabádající k dalším protestům – bojkotu hromadné dopravy, tisku či kina, nošení černého oděvu a trikolory a dalším. Největší akce se ale plánovaly na první výročí sovětské okupace.

Proti protestujícím nastoupili ozbrojenci a zasáhli brutálním způsobem

Lidé se od rána začali shromažďovat hned v několika městech najednou – v Praze, Brně, Ostravě, Liberci, Českých Budějovicích, Karlových Varech i dalších. Na pražském Václavském náměstí se jich nakonec sešlo okolo sta tisíc. Mnoho z nich se dostavilo pouze v poklidu uctít památku obětí loňské invaze. Z pokojné demonstrace se však brzy vyvinuly boje, které se někteří nebáli připodobnit k občanské válce. Demonstrující rozbíjeli výlohy a rvali ze země dlažební kostky, které házeli spolu s kameny a dřevem po zasahujících esenbácích, vojácích a milicionářích. Ničili výlohy, obchody i dopravní prostředky. Mnoho historiků se však domnívá, že na mnoha místech předcházela takovému chování demonstrantů činnost provokatérů.

Vláda se totiž blížícího se výročí velice obávala a důkladně se na předpokládané protesty připravila. Zasahující složky tak neváhaly použít slzný plyn a v některých případech i palné zbraně. Zastřeleno bylo nejméně pět protestujících, z nichž nejmladšímu bylo pouhých 14 let. Ke střelbě se pravděpodobně uchýlili členové milicí, naopak vojáci se na mnoha místech snažili nezasahovat, a to až do chvíle, než i je samotné začaly ohrožovat dlažební kostky. V některých případech je pak ale naopak museli i samotní esenbáci krotit.

Zranění utrpělo mnoho lidí, z toho nejméně tři desítky střelné. Tři tisíce lidí odjížděly v poutech. Mnozí neunikli fyzickému násilí, které se nebáli označit za mučení. Esenbáci, vojáci i milicionáři je mlátili jak přímo na ulicích, tak i následně cestou na výslech.

Zákon legalizující hromadné zatýkání schválili hned druhý den

Pražské pouliční boje se začaly vyvíjet ve prospěch demonstrantů, což vedlo k nasazení tanků, které jejich úspěch rychle zlomily. Sovětská armáda čekala mezitím v záloze, kdyby to československé složky náhodou nezvládly. Nebylo jich zapotřebí.

Zadržené čekalo vyšetřování, některé z nich i vězení, další pak perzekuce v jiné podobě (výpověď z práce, vyhazov ze školy, nemožnost studovat atd.). Aby vláda legalizovala takové množství zadržených (dle tehdejších zákonů to totiž nebylo možné), hned druhý den vešel v platnost tzv. pendrekový zákon, který tvrdé postihy demonstrantů právě skončených i budoucích akcí umožňoval. Začal tak jakýsi výjimečný stav, který skončil až v na konci téhož roku.

Při brutalitě páchané na protestujících 21. srpnu roku 1969 jakoby se v celé společnosti něco definitivně zlomilo. Veřejných odpůrců okupace výrazně ubylo, mnohé takový zásah vlády proti vlastním občanům vyděsil. K dalšímu velkému občanskému protestu tak došlo až o 20 let později.

Zdroje: irozhlas.cz, aktualne.cz, ceskatelevize.cz, pametnaroda.cz, rozhlas.cz

Autor: Veronika Rybenská
Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín StoryMag.cz na hlavní stránku Seznam.cz
ZAVŘÍT