Psal se 16. říjen roku 1846, když se William T. G. Morton spolu s chirurgem Johnem Collinsem Warrenem zapsali do historie v souvislosti s první veřejnou ukázkou moderní anestézie pro potřeby chirurgického zákroku. Jaká k ní vedla cesta napříč dějinami lidstva, jaká je historie anestézie?
Mák, blín, oměj i akupunktura
Za vynálezce celkové anestézie je považování Číňan Chua Tchuo, který již v 3. století našeho letopočtu prováděl trepanace lebky a velké operace břicha jako je odstranění sleziny nebo napojení střev. Stav bezvědomí navozoval nápojem maj-fen-san, který připravoval z hašiše a akonitinu získaného z oměje a chvojníku. Jeho zápisky se nedochovaly, ale z jeho příkladu vycházela i japonská chiruržka Hanaoka Seishū, která se v 18. a 19. století snažila najít podobnou kombinaci rostlin použitou v Tchuově nápoji. To se jí také povedlo a od roku 1805 provedla mnohé operace v celkové narkóze, zejména v souvislosti s rakovinou prsu.
Ze sumerských artefaktů víme, že se již v období před pěti tisíci lety pravděpodobně užívalo účinků máku setého, resp. opia. Babyloňané zase ulevovali od bolesti zubů blínem černým a staří Číňané praktikovali akupunkturu již za dynastie Šang (17. až 11. stol. př. n. l.). V polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem se v Asii rozšířilo vdechování výparů konopí a oměje. Asyřané i staří Egypťané znali mj. i kompresi krkavice k navození krátkého bezvědomí.
Mandragora. alkohol a opium
V evropském prostředí můžeme najít v Homérově Odyssee zmínky o mandragoře. Stejnou bylinu vyvařenou ve víně používali i v římské armádě císaře Nerona u vojáků, které čekaly zákroky obnášející řezání nebo vypalování. Kněžky v Delfách zřejmě vdechovaly výpary z geologických zlomů, jejichž součástí mohl být i ethylen, k němuž se medicína dostala až o mnoho staletí později.
K tlumení bolesti se samozřejmě používal také alkohol. Bylinné směsi opia, mandragory a blínu a dalších se však užívaly i ve středověku, většinou v podobě houby, která se umístila k nosu pacienta, aby po potřebnou dobu inhaloval omamné látky. V Anglii se užívala směs zvaná dwale.
Cesta k éteru a rajskému plynu
Cesta k užívání éteru v anestezii začala již na začátku novověku. Paracelsus jej okolo roku 1525 testoval na zvířatech. O 15 let později vyrobil německý lékař a botanik Valerius Cordus tzv. olej sladkého vitriolu, destilací ethanolu a kyseliny sírové získal diethylether, tedy éter.
Na konci 17. století upozornil Christopher Wren a Robert Boyle na možnost aplikace opia přímo do krve pomocí husího brku. V 18. století byly objeveny různé látky a mezi nimi oxid dusný, oxid dusnatý, amoniak, chlorovodík a kyslík, čímž se mj. otevřela cesta k léčbě tuberkulózy a astmatu. U oxidu dusného byly také zjištěny jeho anestetické vlastnosti a začalo se mu říkat rajský plyn.
Morfium, chloroform, kokain
V roce 1805 poprvé izoloval Friedrich Sertürner z opia morfium a během první poloviny 19. století se začínají éter i rajský plyn stále častěji užívat pro drobné zákroky. Po veřejné demonstraci účinků éteru se dostávají do všeobecného povědomí a stávají se z nich běžné anestetické prostředky. Vedle nich se nějakou dobu používal i chloroform, a to vč. tlumení porodních bolestí. Ten zpropagoval zejména lékař John Snow v letech 1853 a 1857, kdy rodila královna Viktorie a plyn přitom vdechovala.
Nepřehlédněte: Historie vibrátorů. Nejprve šlo o lékařskou pomůcku, kterou se léčilo kdeco.
Ve druhé polovině 19. století se značné oblibě těšila kombinace rajského plynu s kyslíkem a oční lékař Karl Koller testoval v roce 1884 v oční chirurgii účinky kokainu. Ten použil i August Bier jako první spinální anestetikum. Z anestezie se také pomalu stala samostatná lékařská disciplína a postupy na přelomu 19. a 20. století zdokonalilo pozorování dechové frekvence a měření krevního tlaku.
Zdroje: Wikipedia, woodlibrarymuseum.org | foto: Wikimedia, CC
