Horký letní den, na sluncem zalitou pláň vrhá stín hlouček postávajících osob. Někteří netrpělivě přešlapují, jiní občas zvednou hlavu k obloze. Nehybný vzduch náhle protne zvuk blížícího se vrtulníku. Konečně! Postavy dole na zemi ožívají a divoce na pilota mávají. Stroj jde na přistání a skupinka se dává do běhu. Už už se vidí v bezpečí na jeho palubě. Znenadání se však objevují vojáci. Vytyčená přistávací plocha je prozrazena, nepřítel okamžitě zahajuje palbu. Po plášti vrtulníku bubnují střely, hluk motoru se mísí s dávkami ze samopalů a křikem palbou zasažených dobíhajících, kteří se snaží za každou cenu dostat na palubu.

Některým se to daří, jiným ne. Pilot však nemůže čekat věčně, každá vteřina navíc může zpečetit osud všech. Jsou na palubě všichni? Nejsou? Už je pozdě, nedá se nic dělat, okamžitě plný plyn, řev turbohřídelového motoru se doplňuje s těžkými údery listů rotoru prorážejících vzduch, zatímco vrtulník za hrozných vibrací neochotně nabírá výšku. Rudo před očima, zaťaté zuby, hučení v uších. Jen tak tak míjí vrcholky stromů a nabírá kurz k domovu. Nepřesná střelba ze země je už nemůže ohrozit, střely jen prolétají vzduchem okolo stroje. Pilot povoluje křečovité sevření páky kolektivu, adrenalinové opojení ustupuje a teprve teď si doopravdy uvědomuje, že je sám zasažen a krvácí. Ale zvládne to, určitě to zvládne, dotáhne to domů, jako už ostatně tolikrát. Musí.