Píše se rok 2001 a v advokátní kanceláři JUDr. Lubomíra Müllera zvoní telefon. Na druhém konci se hlubokým mužským hlasem představí jakýsi Alois Vocásek, který o sobě tvrdí, že byl pro kolaboraci s nacisty odsouzen roku 1946 na doživotí, ze kterého si odseděl celých devět let, a že je nevinen a že by si ještě před smrtí přál očistit své jméno. Advokát postupně nabývá přesvědčení, že celý tento telefonát je jen nějaký hloupý vtip, a když volající na dotaz, kolik je mu let odpovídá, že prý 105, tak už má jasno úplně. Na hru však přistoupí a potvrdí, že je ochotný se mu věnovat a požádá jej, ať mu zašle všechny související dokumenty. Volající na to odpoví, že prý přijde raději osobně. Advokát s ironickým úšklebkem pokládá telefon, avšak hned druhého dne se nestačí divit. Starý muž vstoupiv do jeho kanceláře se ihned omlouvá, že trochu kulhá, neboť jej bolí noha poraněná během bitvy u Zborova v roce 1917. Pár okamžiků na to už před nevěřícím advokátem leží na stole jeho občanský průkaz s vyznačeným rokem narození 1896. Dorazil za ním skutečný legionář a pamětník sibiřské anabáze čs. legií v Rusku.
Život ve třech staletích
Alois Vocásek se narodil 13.4. 1896 v Pečkách jako sedmé dítě do rodiny slévače, avšak většinu dětství a mládí prožil v Chrástu u Plzně. Tam se po otcově vzoru vyučil rovněž slévačem, avšak poté vypukla světová válka a on byl v roce 1915 odveden do rakouskouherské armády. V jejích řadách byl nasazen na východní frontě, v červenci 1916 pak dobrovolně přešel do ruského zajetí. Ještě v srpnu téhož roku se přidal k Československým legiím, se kterými prošel nejen legendární bitvou u Zborova, ale i dlouhou cestou skrze Sibiř lemovanou krvavými bitvami s ruskými bolševiky.
Roku 1920 se vrátil do vlasti, kde našel zaměstnání u Československých státních drah. Ve třicátých letech začal sympatizovat s fašisty, blízko měl nejen k české Národní obci fašistické (NOF), ale i režimům vládnoucím v Německu a Itálii. Po okupaci českých zemí a vzniku protektorátu se stal členem antisemitské a proněmecké organizace Vlajka, dle četných svědectví obhajoval nacistický režim a dokonce se měl dopustit udání dvou svých kolegů gestapu.
Obnovy procesu se nedožil
Ihned po válce byl zatčen a v březnu 1946 odsouzen Mimořádným lidovým soudem k doživotnímu žaláři a propadnutí veškerého majetku. Ve věznicích na Mírově a v Opavě si odseděl 9 let, propuštěn byl na amnestii prezidenta Zápotockého roku 1954. Jeho spolubojovníci z legií jej však ze svých řad vyloučili a až do konce s ním neudržovali žádné styky. Za svůj dlouhý život přežil tři své manželky a se čtvrtou se oženil, když mu bylo 99 let. Ještě ve 106 letech se prý cítil na 80.
Vocásek od začátku tvrdil, že obvinění proti němu vznesená se nezakládají na pravdě, přiznal pouze členství ve Vlajce, v níž se údajně spletl a po zjištění, že se jejich cíle rozcházejí, její řady sám opustil. Kolaboraci s nacisty a udavačství zcela odmítal s tím, že pokud by mu cokoliv z toho bylo u poválečného soudu spolehlivé prokázáno, neušel by šibenici. Ve snaze očistit na sklonku života své jméno, podal roku 2001 prostřednictví advokáta žádost o přezkoumání a zrušení původního rozsudku. Nebylo mu vyhověno, české soudy všech instancí jeho žádost zamítly. Ústavní soud konstatoval, že rozsudky mimořádných lidových soudů krátce po válce sice mnohdy nebyly v souladu s právem, ale že z jeho strany také nebyly předloženy žádné nové důkazy pro obnovu řízení.
V roce 2003, ve svých 107 letech, se dokonce odvolal i k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, avšak než stihla být jeho žádost doručena, 9. srpna téhož roku zemřel. Zemřel nejen jako poslední československý legionář, ale také jako poslední český přímý účastník první světové války a v tu dobu také jako nejstarší muž v České republice.
Zdroje: cuni.cz (diplomová práce Zdeňka Berouna Alois Vocásek (1896 – 2003). Životní příběh posledního čsl. legionáře), irozhlas.cz, pametnaroda.cz
