Dnes je paní Ginette už pětadevadesát let, do Osvětimi se dostala jako devatenáctiletá dívka. I přesto, že už byla dospělá, situaci zvládala velmi těžko a o svých zážitcích dlouhá léta mlčela. Až po letech se rozhodla promluvit, a to prostřednictvím knihy, kterou napsala „Návrat do Birkenau. Jak jsem přežila“.
Měli vlastně štěstí?
Ginette se narodila 4. února 1925 v Paříži a její rodné příjmení je Cherkaskyová. Vyrůstala ve velké rodině a poměrně skromných poměrech, měla totiž ještě pět sester a jednoho bratra. Válku přežila ona, její maminka i všechny sestry, ovšem tatínek a bratr skončili naneštěstí v osvětimské plynové komoře. Jejímu bratrovi bylo pouhých dvanáct let.
Když se Ginette dostala do Osvětimi, bylo jí devatenáct let, má tedy v živé paměti dodnes, co všechno se na místě odehrávalo, a na otázky ohledně koncentračních táborů Osvětim a Bergen-Belsen, kterými prošla, má jedinou odpověď: „Pokud budu mít dítě a mělo by se to všechno opakovat, tak to ho raději vlastníma rukama uškrtím.“
Současný památník jen jako kulisa
Podle paní Ginette je dnes Osvětim, která slouží také jako památník a muzeum, a zdejší prohlídka má sloužit lidem jako přiblížení dávných hrůzných událostí, jen jakousi kulisou, jak se sama vyjádřila pro server Focus. Nikdo z těch, kdo dnes Osvětim projde, nemůže ani vzdáleně cítit tu bezmoc, strach, ponížení a všudypřítomný zápach, jako tomu bylo tenkrát.
Exponáty ve zdejším muzeu, jako jsou nastříhané vlasy, nebo hromady oblečení, které se ve vitrínách Osvětimi už rozkládají a také už polorozpadlé prázdné baráky v Březince jsou podle paní Ginette jen hodně vzdálenou ukázkou opravdových událostí a kdo to nezažil, nemůže nikdy pochopit, co se zde skutečně dělo.
Nahá a ponížená
Dnes už jsou zdejší cesty prázdné a čisté, až do roku 1945 ale všude postávaly davy lidí ve špinavých hadrech, silně zapáchající lidské kostry a celý tábor byl obklopen hrůzou a nekonečným strachem. Paní Ginette vzpomíná na den, kdy se dostala do Osvětimi ona. Všechny ženy svlékli do naha a oholili jim hlavy, pak následovalo tetování. To paní Ginette nebolelo tolik, jako ponížení z toho, že tam musí stát úplně nahá. Když dostali kusy starého oblečení, musela se smířit jen s otrhanou sukní a jakýmsi svetrem, nic víc, žádné spodní prádlo.
Stejně ponižující bylo vykonávání potřeby, kdy ženy musely sedět společně opřené k sobě zády. Tvořily se fronty, a pokud to nešlo rychle, vytlačili vás. Výkaly a moč jim tekly po nohou, všude byl nepředstavitelný zápach. V knize paní Ginette detailně popisuje všechny hrůzy, otupení, krádeže mezi vězni, násilí, hmyz, tvrdou práci a celkovou bezmoc.
Dočkala se osvobození
Když se Ginette dočkala osvobození, ani tomu nemohla uvěřit. Přežila, i když tou dobou vážila pouhých 26 kilogramů. A čím se celou dobu řídila, aby si dodala odvahu přežít? Podle jejích slov si stále opakovala: „Udělej se neviditelným, nevzpouzej se a všechno akceptuj.“
