Vzdouvající se hladinu Baltského moře bičují provazce deště, několikametrové vlny narážejí do trupu trajektu razícího si cestu do Stockholmu navzdory právě zuřící podzimní bouři. Znenadání se ozve rána, která celým plavidlem otřese. Než se do té chvíle spící pasažéři stihnou rozkoukat, loď nabírá vodu a převrací se na pravobok, čímž jich většinu uvězní ve svých útrobách bez šance na únik. Vypadl proud, světla zhasla a na můstku panuje chaos, nikdo pořádně neví, co se stalo. Pípání a řev alarmů přehlušují údery z polic padajících předmětů, zatímco se třetí důstojník snaží vysílačkou přivolat pomoc: „Mayday, mayday, tady Estonia, máme problém, nakláníme se na pravobok o víc jak 20-30 stupňů. Vypadá to špatně, teď už opravdu hodně špatně!“. Krátce po těchto jeho posledních slovech se loď potápí. Píše se 28. září 1994, tři čtvrtě na dvě v noci a pod vodou právě zmizela chlouba před třemi lety osamostatněného Estonska, pro které byla symbolem obnovení kontaktů se Západem.