Kdybychom se zeptali na jméno Františka Plamínková široké veřejnosti a zejména pak mladších ročníků, nejspíš by jen stěží věděli, kdo to vlastně byl. Přitom ona byla velmi významnou součástí našich dějin. Tato česká politička, novinářka, organizátorka českého, československého a mezinárodního ženského hnutí a opravdová feministka se narodila 5. února 1875 v Praze a byla popravena za druhé světové války v období heydrichiády 30. června 1942 ve věku 67 let.
Toužila po kariéře učitelky
Už od svého dětství se Františka Plamínková toužila stát učitelkou. V Rakousku-Uhersku tehdy platil zákon, ze kterého vyplývalo, že ženy učitelky musejí žít v celibátu. I přesto si šla za svým a učitelkou se stala. Po nějaké době ale začala mířit ještě výš a začala se angažovat také ve veřejném dění. Protože měla k učitelskému povolání blízko, začala prosazovat zlepšení podmínek pro učitele. Bojovala za zrušení celibátu a argumentovala tím, že i vzdělané ženy by měly být podporovány v tom, stát se matkami a manželkami.
Ve veřejných aktivitách se začala angažovat stále více a v roce 1905 stála u zrodu Výboru pro volební právo žen. Výbor se nejen snažil o zasazení volebního práva pro ženy, ale také se je snažil vzdělávat v oblasti rovnosti žen a mužů. Z Františky Plamínkové se tak postupně stávala jedna z nejvýraznějších osobností českého feministického hnutí. Některými historiky bývá dokonce označována za vůbec první českou feministku. Uznávaná byla ale nejen u nás ale i ve světě. Účastnila se mezinárodních ženských organizací a získala dokonce i několik ocenění v různých zemích světa. V roce 1923 pak založila Ženskou národní radu.
Stoupala stále výš
Protože byla velmi aktivní a všestrannou ženou, zatoužila i po politice. Před koncem první světové války vstoupila do národně socialistické strany a velmi záhy se stala členkou předsednictva. I po dobu své politické kariéry se věnovala ženským právům. A na konci první světové války se jí podařilo to, o co tak dlouho usilovala. Konečně byl zrušen povinný celibát pro učitelky. Od roku 1925 zastávala funkci senátorky a zůstala v ní až do zrušení senátu v roce 1939.
Františka Plamínková toho za svůj život stihla opravdu požehnaně, působila nějakou dobu také jako novinářka, v balkánské válce pracovala jako korespondentka a za svůj život publikovala mnoho důležitých článků. Když přišla druhá světová válka, byla Františka Plamínková na vrcholu své kariéry. Svou nezdolnou odhodlanost a statečnost ukázala v roce 1938, když napsala dopis samotnému nacistickému vůdci Adolfu Hitlerovi. V něm mu vytýkala urážku na osobu prezidenta Edvarda Beneše. Po okupaci se jí nelíbilo, že ve vedení povolené protektorátní vlády není žádná žena. Jenže s příchodem samotné války se všechno obrátilo a Františka Plamínková byla 1. září 1939 uvězněna.
Kamarádka Milady Horákové
Poté, co ji nacisté z vězení propustili, byla pod stálým dozorem gestapa. Nemohla se tak již naplno věnovat svým aktivitám, a proto svou vedoucí funkci v Ženské národní radě přenechala své přítelkyni Miladě Horákové. Poté, co byl uskutečněn atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a vypukla takzvaná Heydrichiáda, během které byly zatýkány všechny významné osobnosti českého veřejného života, byla Františka Plamínková poslána 30. června 1942 před popravčí četu, která ji spolu s dalšími zastřelila.
Tato neobyčejná žena nám za svůj život dokázala, že ženy nejsou jen ozdobami, milenkami a manželkami svých mužů ale také samostatné a myslící osoby, které zvládnou všechno, co chtějí.
