Příroda umí být nejen krásná, ale také velmi krutá. Snaha zůstat naživu a předat své geny ve světě, kde se vás snaží „sežrat“ mnoho jiných organismů, tak s sebou často přináší i oběti. Aby to nebyla oběť nejvyšší, přišla příroda s nevšedním řešením v podobě poněkud dramatické adaptace – někteří živočichové disponují schopností „amputace“ části svého těla.
Ještěrky
Pokud jste někdy jako malí zvedli ještěrku za ocas, možná si pamatujete své překvapení, když vám v ruce zůstal jen kroutící se ocas, zatímco „zbytek“ ještěrky utekl do bezpečí. Nicméně ztráta ocasu není pro ještěrky malou obětí. Ocas jim pomáhá při pohybu a zároveň slouží jako zásobárna tuku, který mohou využít při nedostatku potravy. Proč a jak se tedy ještěrky zbavují ocasu?
Ocas je pro ještěrky do určité míry nebezpečný „přívěsek“. Predátor se ho totiž může velmi snadno zmocnit. Pokud by ještěrky nedisponovaly schopností „amputace“ ocasu, hrozila by jim mnohem větší pravděpodobnost chycení a usmrcení. Tím, že ale dokáží ocas „upustit“ a následně se dále pohybovat, nepřítele zmatou a mohou uniknout do bezpečí.
Jak je to vše možné? Ještěrky mají v páteři zlomové linie, které umožňují odlomení ocasu, přičemž příčný zlom obratle je doprovázen též přerušením měkkých tkání. Dorůstání ocasu začíná přibližně dva týdny po jeho „odvržení“.
Sumýši
Ztráta ocasu není nejdramatičtějším případem zvířecí autonomie neboli obranného mechanismu, který spočívá v odvržení periferních částí těla. Sumýši, který se lidově říká mořské okurky, si vyvinuli ještě pozoruhodnější nástroj.
Za určitých okolností totiž provádějí úkon známý jako eviscerace – v nebezpečí mohou vyvrhnout na predátora část svých vnitřních orgánů. Mořské okurky jsou poměrně jednoduché organismy, při ohrožení predátory jsou ale schopny provést složitou sérii změn, které změkčí úpony jejich orgánů a umožní jejich vyvržení z kloaky.
Predátor je pak zasažen hmotou lepkavých a též jedovatých vnitřností, zatímco sumýš může uniknout. Orgány sumýšů se regenerují v poměrně krátkém čase, a tak tuto strategii používají nejen v případě útoku predátora, ale někdy také v případě napadaní parazity.
Pavouci
Pro pavouky je páření často nebezpečné. Je totiž známo, že samičky některých druhů se po páření obrátí proti svým milencům a sežerou je. To dává určitý evoluční smysl. Jakmile samec předá své geny, jeho úloha je splněna a samice získá přístup k živinám.
Jak ale může mrtvý samec vědět, že se po jeho smrti nepřiplíží další pavouci a nebudou se s „jeho“ samicí následně pářit, takže jeho oběť by byla bezcenná? Řešením jsou kopulační zátky.
Při pozorování pavouků je možné vidět, že pářící části samic pavouků jsou po páření ucpané. Samci a někdy i samotné samice zaplaví „otvor“ tekutinou, která ztvrdne do podoby zátky, jež následně brání ostatním samcům, aby se se samicí spářili.
Někdy však jde o víc než o tekutinu. Občas si samci ukousnou pedipalpy a nechají je v samici jako mechanickou zátku.
Hlodavci
Hlodavci a ještěři sice vypadají velmi odlišně, ale pokud jde o jejich ocasy, jsou si překvapivě podobní. Většina hlodavců má poměrně robustní ocasy. Mnoho lidí, kteří s hlodavci manipulují, je bere za ocas. Je to pohodlné a zároveň je hlodavec nemůže kousnout. Někteří hlodavci ale berou zvednutí za ocas jako ohrožující akt, a tak si kus ocasu amputují.
Nejde o „úplnou“ amputaci, jako je tomu u ještěrek. Hlodavci vlastně jen svléknou kůži, která pokrývá jejich ocas. Ocas jako takový zůstane „připojen“ k hlodavci, zatímco člověku zůstane v ruce nebo predátorovi v tlamě jen kůže.
Štír
Když si představíte štíra, pravděpodobně se vám vybaví zuřivě vypadající pavoukovec s klepety a ocasem s jedovatým ostnem. V případě potřeby jsou ale i někteří štíři připraveni vzdát se svého ocasu. Je to ale poměrně radikální krok, protože tím přicházejí také o řitní otvor.
Štír rodu Ananteris má na svém ocase tři místa, na kterých může ocas zlomit. Část ocasu, která je amputována, se nadále pohybuje a mate útočníka. Štír sice následně uteče, ale nechá za sebou i část trávicího traktu.
To je pro štíra vážná oběť, protože bez ocasu může chytat jen malou kořist, a i když se mu rána na ocase zahojí, nemůže se už vyprazdňovat. I přesto ale může štír následně přežít i několik měsíců, a proto se někdy vyplatí o ocas přijít.
Hlavonožci
Už Aristoteles ve 4. století př. n. l. napsal, že chobotnice mají poměrně neobvyklý způsob páření. A měl pravdu. Samci hlavonožců mají uzpůsobená chapadla zvaná hektokotyly, která slouží k „dopravě“ spermatu k samicím. Někdy to spočívá jen v „zasunutí“ chapadla do správného místa na samici, ale někdy samec své chapadlo, které nese sperma, odvrhne a předá ho samici.
Zvláštní amputací spermatických chapadel disponuje také argonaut pelagický. Místo toho, aby samci chapadlo vložili do samice nebo jí ho předali, oddělí ho a ono samo „odpluje“, aby oplodnilo samici.
Mořský slimák
Dekapitace bývá pro většinu živočichů smrtelná. Pro několik druhů mořských slimáků ale může být ztráta hlavy tím „nejlepším“, co mohou udělat. Některé druhy těchto plžů mají těsně pod hlavou zřetelné místo zlomu, kde se tělo může čistě oddělit. Když je plž napaden parazity, oddělí hlavu a radši si nechá dorůst celé tělo, než aby s parazity bojoval.
Zdroj: scientificamerican.com, amnh.org, ncbi.nlm.nih.gov, slate.com, cimi.org
