Píše se 1. listopadu 1918, konec války je na dosah ruky a podunajská monarchie, někdejší středoevropský hegemon se hroutí a rozpadá. Československo vyhlásilo nezávislost sotva před čtyřmi dny, na Balkáně vznikl o den později Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů, později známý jako Jugoslávie. Nově vniklému státu měla připadnout i základna rakouskouherského válečného námořnictva situovaná v chorvatské Pule, přičemž císař Karel I. pod tlakem okolností musel souhlasit nejen s předáním přístavu a jeho vybavení, ale i zde kotvícího zbytku rakouské flotily včetně její někdejší chlouby, bitevní lodi SMS Viribus Unitis (Viribus Unitis = motto habsburského rodu, v latinském překladu „Spojenými silami“). Teprve před pár hodinami došlo k předání přístavního zařízení a lodí do rukou Jugoslávců.
Nečekaný útok ze zálohy
To ale dvojice potápěčů italského námořnictva, Raffaele Paolucci a Raffaele Rossetti, vypravivší se na svoji misi ještě před těmito událostmi, vůbec netuší. Na hřbetě miniponorky podobné torpédu proplouvají pod rouškou noci protiponorkovými zátarasy i všemi ostatními nástrahami do přístavu s jediným cílem: zaútočit na rakouskouherské loďstvo a pomocí výbušnin poslat aspoň jednu loď ke dnu. Plán jim vychází dokonale, obránci přístavu v atmosféře již prakticky dobojované války polevují ve své ostražitosti a navigaci jim usnadňuje i odvolané zatemnění. Žabí muži nepozorováni umisťují výbušniny ke dnu bitevní lodi Jugoslavija, která ještě předešlého dne nesla jméno Viribus Unitis. Při pokusu o podminování další lodi jsou spatřeni hlídkami, zajati a dopraveni na palubu Jugoslavije. Jaké je jejich překvapení, když jsou informováni o tom, že rakousko-uherské loďstvo již neexistuje a že lodi teď patří Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů, který vyhlásil neutralitu a války se neúčastní. Italové zaskočenému admirálu Vukovićovi prozradí, že ke dnu plavidla připevnili nálože s časovačem a že loď půjde v 6:30 ke dnu. Přes naléhání však výbušniny deaktivovat odmítnou a nechtějí prozradit ani jejich přesné umístění. Je vyhlášena evakuace, posádka včetně obou zajatců opouští loď a zpovzdálí přihlíží, co se bude dít.
Itálie o konkurenta na Jadranu nestála
O půl sedmé se nestane nic, k žádnému výbuchu nedojde, a tak admirál prohlásí výpověď italských útočníků za léčku a zavelí k návratu na palubu Jugoslavije. Výbuch se ovšem ozve se zpožděním, v 6:44, kdy je již většina posádky zpět na palubě. Tento tragický omyl stojí život 400 námořníků včetně samotného admirála Vukoviće, který ve své funkci strávil přibližně 12 hodin, neboť do ní byl jmenován teprve předešlého dne společně s předáním loďstva.
Čtěte také: Operace Chastise: hráze německých přehrad byly protrženy bombami skákajícími po hladině.
Paolucci a Rossetti potopení přežijí a následně stráví v jugoslávském zajetí tři dny, než Pulu obsadí italské námořnictvo. Oba obdrží vysoká vyznamenání a finanční odměnu, ačkoliv svoji akci provedli v čase příměří a navíc proti neutrálnímu státu. Výsledek této takto primárně nezamýšlené akce italským zájmům rozhodně neodporoval, konec konců, nebylo v zájmu Itálie připustit vznik námořní velmoci za humny jejích výsostných vod.
Ocel z Vítkovic, děla ze škodovky
Není bez zajímavosti, že SMS Viribus Unitis i tři další její sesterské lodi nesly velmi významnou českou stopu. České země jako průmyslové srdce rakouskouherské monarchie dodaly celou řadu klíčových komponentů, jakými byla například hlavní dělostřelecká výzbroj v podobě dvanácti 305mm děl z plzeňské škodovky, pancéřové pláty z vítkovických železáren nebo elektromotory, generátory a další agregáty z Kolbenových závodů. Na všech čtyřech lodích této třídy také sloužilo nezanedbatelné množství námořníků z Čech, v celém rakouskouherském loďstvu jich bylo na šest tisíc.
Zdroje: Veleobři oceánů (František Novotný, Albatros plus, 2003), Wikipedia
