Hromadný útěk sedmdesáti šesti spojeneckých letců z nacistického zajateckého tábora v březnu 1944 je dodnes jedním z nejznámějších a nejpůsobivějších útěků z vězení. Přestože německá Luftwaffe navrhla tábor Stalag Luft III tak, aby z něj nebylo možné utéci, odvážní muži, jejichž čin byl zvěčněn také ve filmu Velký útěk z roku 1963, dokázali opak.
Tábor, ze kterého se „nedalo“ utéci
Když nacisté v roce 1942 stavěli přibližně 160 kilometrů jihovýchodně od Berlína tábor s nejvyšší ostrahou pro zajaté spojenecké letce, z nichž mnozí předtím již z některých vězení uprchli, přijali nejrůznější důmyslná opatření. Aby zabránili tunelování, zakopali více než dva a půl metru pod zem podél obvodového oplocení tábora seismografické mikrofony. Tábor byl navíc postaven na specifické písčité půdě, která měla válečným zajatcům budování tunelů rovněž znesnadnit. Nacisté však nepočítali s odvahou a vynalézavostí britských, amerických a dalších spojeneckých letců, včetně Čechoslováků. Ti téměř rok tvrdě dřeli na stavbě tunelů, které by jim umožnily útěk ze zajetí.
Tom, Dick a Harry
Tajnou operaci organizoval Roger Bushell, pilot královského letectva, který byl sestřelen nad Francií, když pomáhal s evakuací Dunkerque. Na jaře 1943 začal Bushell s více než 600 válečnými zajatci budovat tři tunely s krycími jmény Tom, Dick a Harry. Uvnitř chaty 104 se vězni, kteří stavěli tunel Harry, lopotili a odlamovali podpěrné sloupy budovy, aby nebylo vidět, že pracují pod chatou. Budovy s vězni byly totiž zvednuty o více než půl metru, aby strážci případně snáze odhalili pokusy o tunelování.
Vchod do tunelu byl ukryt pod kamny, která byla vždy zapálená, aby odradila nacistické stráže od přílišného přiblížení. Při práci v klaustrofobických podmínkách se vězni svlékali z oblečení, aby je zářivě zlatý písek neušpinil a nevzbudil podezření stráží. Zajatci vykopali nejméně 100 tun písku, který skrývali do ponožek, a nenápadně ho sypali do půdy zahrádek, o které se starali. Tunel nakonec měřil 110 metrů, nacházel se 9 metrů pod zemí a končil v lesích na severním okraji tábora.
Velké přípravy
Při krádežích materiálu pro tuto operaci vězni rozebrali asi 4 000 dřevěných prken. Z nich postavili žebříky a zpevňovali jimi též písečné stěny tunelů, aby zabránili jejich zřícení. Ke stěnám dali 1 700 přikrývek, aby ztlumili zvuky. Více než 1 400 plechovek od sušeného mléka, které jim poskytl Červený kříž, přeměnili na kopací nářadí a lampy, v nichž knoty vyrobené z pyžamových šňůr pálili ve skopovém tuku získaném z polévky. Jak se tunel prohluboval a prodlužoval, vězni se pomocí ukradeného drátu napojili na táborový elektrický zdroj a napájeli řetěz žárovek. K přepravě písku sestrojili podzemní vozík tažený lany s přestupními uzly pojmenovanými podle dvou londýnských památek – Piccadilly Circus a Leicester Square.
Zabezpečení před prozrazením
Aby se nacisté o operaci nedozvěděli, používali letci důmyslný systém hlídek a nenápadnými znameními, jako bylo otáčení stránek knihy nebo pohrávání si s tkaničkou, upozorňovali na blížící se stráž. Podplácením stráží zbožím Červeného kříže, které v Německu nebylo k dostání, jako byla čokoláda, káva, mýdlo a cukr, získávali vězni fotoaparáty a cestovní doklady. Ty následně tým „vězeňských umělců“ používal k padělání občanských průkazů a cestovních průkazů. Cestovní razítka kopírovali tak, že vyřezávali vzory do podpatků bot a jako inkoust používali krém na boty. Plán spočíval v útěku asi 200 válečných zajatců.
Z plánovaných 200 vězňů jich uteklo „jen“ 76
Nacisté nakonec tunel Tom objevili a před jeho demolicí povolali fotografy, aby nález zaznamenali. Zatímco ale nacisté oslavovali svůj objev, nevěděli, že práce na dalších dvou podzemních chodbách pokračují. Vězni nakonec proměnili tunel Dick ve skladiště a veškerou výstavbu soustředili na tunel Harry, který byl dokončen na konci zimy roku 1944.
Kolem půl jedenácté večer 24. března 1944 britský bombardovací pilot Johnny Bull pomalu prošel tunelem více než 9 metrů pod nacistickými strážemi a vykoukl hlavou ze zasněžené země. Když se ale rozhlédl kolem, zjistil, že tunel se zastavil metr před ochranným pásmem lesa. Tento omyl zpomalil proces útěku, neboť ti, kdo se vynořili z tunelu, museli čekat na signál „čistý břeh“ od jednoho z uprchlíků, který už byl v lese.
Proces byl zdlouhavý. Vězni oblečení v civilním oblečení a s padělanými doklady si lehali na dřevěný vozík ovládaný lanem a byli jeden po druhém taženi tunelem. Každou hodinu se podařilo projít méně než tuctu mužů. Částečné propadnutí tunelu a hodinový výpadek proudu během půlnočního náletu operaci také zpomalily. Kolem páté hodiny ranní se do šachty málem propadl německý voják na hlídce a tunel objevil. Nacisté zjistili, že z jejich údajně útěku odolného tábora uniklo 76 vězňů, včetně tří Čechoslováků.
Uprchlíky dostihl krutý trest
O odvaze a vynalézavosti, kterou prokázali spojenečtí piloti, se v roce 1963 natočil velkofilm Velký útěk. Hlavní role ztvárnili Steve McQueen, James Garner, Richard Attenborough, Charles Bronson a James Coburn. Pro většinu ze 76 mužů, kteří uprchli ze Stalag Luft III, ale útěk neměl šťastný konec.
Nacisté na ně uspořádali masivní hon. Postavili zátarasy, posílili pohraniční hlídky a prohledávali hotely a farmy. Během dvou týdnů znovu chytili 73 uprchlíků. Pouze třem mužům se podařilo uprchnout do bezpečí – dvěma Norům, kteří se ukryli na nákladní lodi do Švédska, a jednomu Nizozemci, který se po železnici a pěšky dostal až na Gibraltar. Rozzuřený Adolf Hitler osobně nařídil popravit 50 uprchlíků jako varování pro ostatní vězně. V rozporu s Ženevskou konvencí odvezli agenti gestapa letce na odlehlá místa a zavraždili je.
Zdroj: historyextra.com, abc.net.au, realcleardefense.com,
