Zatímco ve středověku končily na ulicích lidské splašky, na konci století páry zaplavuje světové metropole koňský hnůj. Je to logické. Ve městě chce žít kdekdo a veškerou osobní i nákladní dopravu zajišťují koňské povozy. Největší krize koňského hnoje se obvykle spojuje s městy New York a Londýn, problém ale mají i menší města.
Velkoměsty se prohání desítky tisíc koní denně
19. století přináší do společnosti velké změny. Lidé se za prací stěhují do měst a ta rostou a rozpínají se. Na relativně malém prostoru žije a pracuje čím dál více obyvatel. Pasažéry převáží z místa na místo vozy tažené koňskou silou, řemeslníci a průmyslníci si koňskými povozy nechávají dovážet materiál, obchodníci stejným způsobem převážejí své zboží na trh. Přirozeně tak stoupá i počet zvířat, které to všechno zajišťují.
V Londýně se např. počet koní, kteří se během jednoho dne objeví v jeho ulicích, odhaduje na 50 tisíc, v New Yorku na dvojnásobek. S tím souvisí ale i nárůst nepořádku. Koňský trus doslova zaplavuje ulice a začíná vznikat velký problém.
Trus a tyfus
Pokud vás napadá, že se koňské koblihy dají posbírat a použít jako hnojivo, máte pravdu, má to ale háček. Ze začátku skutečně po městech jezdí uklízecí čety, které ulice čistí a následně hnůj prodávají zemědělcům. Koňských exkrementů však začíná být tolik, že se situace brzy obrací a zemědělci nechtějí hnůj ani zadarmo.
Problém je i v tom, že na uklízení ulic je potřeba rovněž využít koňské síly, čímž se vyprodukuje další hnůj, takže se dostáváme do začarovaného kruhu.
Vedle hnoje se v ulicích válejí i mršiny. S nimi si totiž jejich bývalí majitelé hlavu nelámou. Když kůň pojde, nechají ho prostě ležet na místě. Takto zaneřáděné ulice samozřejmě představují ideální živnou půdu pro různé bakterie a parazity a šíří se kvůli tomu zejména tyfus.
Čtěte také: Nelehký život vojáků v zákopech první světové války.
Za pár let skončíme pod hromadou hnoje!
O problému už se zmiňuje i známý plátek The Times, který si neodpustí katastrofický scénář a napíše, že ulice v Londýně budou do 50 let ležet pod devíti stopami hnoje. V New Yorku to ale vnímají podobně a děsí se toho, že by se ulice opravdu mohly pod tím nánosem ztratit. Odhaduje se, že za jeden jediný rok v 90. letech 19. století dopadlo na newyorské ulice celkem 136 tisíc tun koňských exkrementů.
Koleje koněspřežných drah bývají ve městech často tím jediným, co je pravidelně čištěno. Asi netřeba zdůrazňovat, jak musí ulice „vonět“, zejména v parném létě. Situace začíná být opravdu neúnosná. Tak neúnosná, že se pořádá historicky první mezinárodní konference o urbanismu, a to v New Yorku, kde se problém několik dnů probírá. Řešení se ale nenajde.
Spásu přináší automobil
Léta ubíhají a vypadá to, že katastrofické scénáře se stanou realitou. Opravdu nikdo neví, jak by se měla situace řešit. Na konci 19. století se začínají budovat tramvajové linky napájené elektřinou, které přinášejí částečnou úlevu. Spásu pak přináší až vynález automobilu, který se rychle rozšíří z Evropy i do Ameriky a koní v ulicích rychle ubývá.
Krize velkého hnoje z roku 1894 se však dochovala v některých zemí jako rčení, resp. synonymum k problému, který, ač zdánlivě nemá řešení, se možná nakonec vyřeší sám.
