Letošní Velikonoce se nesou v úplně jiném duchu, než jsme běžně zvyklí. Kvůli pandemii koronaviru se nesmíme navštěvovat, děti nesmějí chodit koledovat, a celé svátky jsou tak o něco smutnější. Připomenout si však historii a smysl těchto svátků můžeme i tak.
Církevní oslava Velikonoc
Velikonoční pondělí následuje po neděli, která je dnem, kdy si připomínáme Zmrtvýchvstání Páně. V tento den slaví křesťané Kristovo vítězství nad smrtí. Pondělí už je dnem, kdy si připomínáme konec zimy a příchod jara. A to se nese v duchu nejrůznějších rituálů a tradic. Ty povětšinou dodržují nejen křesťané, ale také nevěřící.
Církevní oslava Velikonoc ale má přesto zcela jiný rámec. Pro křesťany jde o nejdůležitější svátky – a hlavní oslavy se nesou v duchu Kristova vítězství nad smrtí. Křesťané prožívají velikonoční radost ze svého vykoupení celých osm dní. Jejich velikonoční osmidenní oslava začíná právě dnem Zmrtvýchvstání, tedy nedělí. Pondělí je druhým dnem, který máme volno, nicméně křesťané dříve pokračovali v oslavách po celý týden, který je dnes pro nás už normálně pracovním. Dříve volné dny po svátcích doprovázely nejrůznější lidové zvyky, které byly součástí běžného života lidí.
Kde se vzala pomlázka
Letos máme koledování zakázané, ale právě zvyk obcházení domovů s pomlázkou patří k těm nejvýraznějším z celých Velikonoc. Velikonoční koledování sice kraj od kraje nabírá odlišných podob, princip je však všude stejný. Hoši chodí za dívkami se svými pomlázkami z čerstvého vrbového proutí, kterými je mrskají přes hýždě. A proč že se ty ženy vlastně bijí? Velikonoční mrskání děvčat jim má předat část jarní svěžesti z vrbového proutí. Dívky a ženy se tak nechávají bít, aby byly s příchodem jara krásnější.
První zmínka o pomlázce pochází ze 14. století, kdy o ní píše pražský kazatel Konrád Waldhauser.
