Pod pojmem sněžná slepota (fotokeratitida) se skrývá dočasné poškození oční rohovky UV zářením. Setkat se s ní můžete zejména za slunného dne v zimě, kdy se UV záření násobí odrazem od sněhu. Pokud si nebudete dostatečně chránit zrak, můžete mít po nějaké době pocit cizího tělesa (písku) v oku, který se po několika dalších hodinách změní v intenzivní bolest. Slepotou se tento krajně nepříjemný stav nazývá pro křečovité sevření víček, tedy neschopnost otevřít oči. Ve většině případů se jedná o dočasný problém, který se řeší lokálním anestetikem a klidovým režimem. Rohovka by se měla sama obnovit během jednoho až dvou dnů. Sněžnou slepotu dobře znají i eskymácké národy na mrazivém severu. Svůj zrak si chránili pomocí „slunečních“ štěrbinových brýlí, a to již před 4000 let.
Eskymácký vynález proti oslnění sluncem
Lovci se při celodenním lovu museli nějakým způsobem chránit před oslňujícím sluncem, na jejich kořisti závisely životy mnoha dalších lidí z jejich kmene. Příliš mnoho slunečního záření ale nepředstavovalo jen riziko dočasné slepoty, ale také značně znesnadňovalo lov jako takový. Oslňující paprsky odrážené od nekonečných sněhových plání velmi ztěžovaly vidění.
Eskymáci jako ochranu vymysleli štěrbinové brýle, které klidně můžeme považovat za první sluneční brýle na světě. Mají podobu jakési klapky na oči s úzkým průzorem, která přesně seděla svému nositeli, aby se k očím nedostalo světlo jinudy, než právě podélným otvorem. Brýle se vyráběly z různých materiálů – z naplaveného smrkového (i jiného) dřeva, sobích parohů, mrožích klů i sušené mořské trávy. Aby se sluneční paprsky neodrážely pod brýlemi, byly navíc ještě z vnitřní strany pomazány sazemi a později střelným prachem smíchaným s olejem. Na nose je držel řemínek ze zvířecích šlach.
Předchůdce nejen slunečních, ale i děrovaných brýlí
Co je však na tomto vynálezu ještě zajímavější, jen fakt, že u některých nalezených kousků úzká podélná štěrbina umožňovala ostření pouze na pozorovaný předmět. Na stejném principu funguje dírková komora (camera obscura) i děrované (stenepeické) brýle, kde se místo sklíčka s čočkou používá děrovaný plast. Lidem s refrakční vadou tyto brýle pomáhají získat ostřejší obraz.
Štěrbinové brýle se nezamlžovaly a vzhledem k absenci sklíčka jejich nositeli nijak nevadilo, když je pokryla vrstva ledu, protože průzor nezamrzal. Nevýhody však samozřejmě měly. Úzká škvíra značně zmenšovala zorné pole a jejich nositel si neviděl pod nohy. Hrozilo mu tedy zakopnutí i propad do hloubky. Dá se však říci, že eskymácké národy Inuitů, Aleutů, Yupiků a dalších předběhly ve vynálezů brýlí proti sněžné slepotě dobu o pár tisíc let. Nejstarší nález štěrbinových brýlí se totiž datuje do doby před 4000 lety.
Zdroje: Wikipedia, smithsonianmag.com, canadashistory.ca, stsworld.com
