Tvořili jsme skupinku sedmi studentů, kteří měli za úkol vypracovat geologickou mapu jako součást disertační práce. Univerzita nám domluvila pobyt u jedné rodiny v zapadlé bulharské vesničce Petrich. Šest týdnů, které jsme zde strávili, bylo těch nejlepších za celý můj život. I ty kozy se zvonečky, které mě každé ráno budily, mi najednou hrozně chybí. Snad se sem zase brzy budu moci podívat.
Výuka bulharštiny
Jelikož jsme měli bydlet u rodiny, která neuměla ani slovo anglicky, bylo jasné, že naším úkolem bude se naučit alespoň základy bulharského jazyka. No, když jste nikdy neviděli azbuku, učí se vám jejich jazyk docela těžce. I tak jsme ale se slušný základ naučili, poděkovat a poprosit jsme uměli. Přesto jsme ale na místo přijížděli docela vynervovaní. Nevěděli jsme, co nás čeká, jak nás přijmou, ani jak moc si s nimi vlastně porozumíme.
Veškeré pochyby byly ty tam, jen co jsme vystoupili. Místní komunita už nás očekávala, všichni se usmívali, a v tu chvíli se k nám přihrnuly místní babičky a začaly nás objímat. Takže super, tohle jsme zvládli.
Tady by se dalo žít
Zpočátku jsme jako zhýčkaní mladí studenti byli malinko vyjevení. Bydleli jsme u starších lidí, jejich dům byl z dřevotřísky, opravdu skromné obydlí. I přesto to bylo to nejlepší ubytování, jaké nás tu mohlo čekat. Během celého pobytu jsme měli třikrát denně vynikající jídlo, které naše bulharská babička vařila na sporáku, který byl umístněný v jejich ložnici. Výborné a chutné domácí jídlo jsme pak zapíjeli domácí kořalkou. Tohle byl vážně ráj na zemi.
I když ta rána byla občas krutá, zvláště první dny. Nejenže nám místní Rakie dávala první dny zabrat, ale zvyknout si na stádo koz, které mají na krku uvázané zvonečky, a každé ráno se vydávají na pastvu, bylo ještě těžší. Ony ty kozy vyrážely na pastvu opravdu brzy ráno.
Ale tento originální budíček mi teď doma chybí. Doufám, že budu mít ještě někdy možnost přijet naši bulharskou babičku navštívit.
