Když se 17. ledna 1966 srazil americký bombardér B-52 s letounem na doplňování paliva KC-135 nad Středozemním mořem, šlo o mimořádnou situaci. Bombardér byl na své rutinní misi během operace Chrome Dome a vyrážel ze základny v Severní Karolíně. Během tankování za letu ovšem došlo k nehodě a oba letouny havarovaly.
Těžce poškozený bombardér jako velké nebezpečí
Kolize bombardér těžce poškodila a ten se vzápětí rozpadl na několik částí. Na palubě bylo celkem sedm mužů, jen čtyřem se podařilo uniknout z nezvladatelného stroje, když vyskočili ven s padáky. Na tankeru byli čtyři muži a všichni bohužel zemřeli. Ovšem na palubě bombardéru byly ještě čtyři mnohem nebezpečnější věci, a to vodíkové bomby.
Jedna spadla přímo do moře a nikdo nevěděl, kam přesně dopadla. Druhá bomba dopadla do vyschlého koryta řeky, dvě zbývající vodíkové bomby dopadly poblíž města Polomares ve Španělsku. Právě u těchto dvou bomb došlo při nárazu k výbuchu a ven se tak dostala radioaktivní látka z detonátorů. Vysoce radioaktivní plutonium se začalo rychle rozptylovat do okolí.
Co s radioaktivní půdou
V okolí míst výbuchů se rozplynulo do půdy množství radioaktivních látek, které bylo potřeba zlikvidovat. Americká armáda z oblasti kontaminovanou půdu odvezla do Spojených statů, konkrétně do Jižní Karolíny. Havárie jaderných zbraní bohužel nejsou ojedinělé a americká armáda na ně zpravidla neupozorňuje, a to z bezpečnostních důvodů.
Dle New York Times to byl právě v roce 1966 incident nad Španělskem, během kterého poprvé ve své historie ukázala Americká armáda veřejnosti jadernou bombu.
New York Times
Kde se všude válí bomby
Jaderné zbraně ale leží například i někde v Georgii, Severní Karolíně nebo ve Washingtonu. Nehoda u španělského Palomares byla však unikátním tím, že se incident stal mimo území Spojených států, došlo ke kontaminaci půdy a byl spozorován množstvím svědků. Až 7. dubna 1966 se podařilo ze dna moře konečně vytáhnout poslední, čtvrtou bombu.
