Píše se 23. března 2001, krátce po půl jedné v noci. Na oběžné dráze Země ve výšce 220 kilometrů se právě začíná uzavírat životní dráha ruské vesmírné stanice Mir. Z řídícího střediska v Koroljovu u Moskvy přichází pokyn k zážehu manévrovacích motorů. Není to kvůli drobné opravě kurzu či posunu na vyšší oběžnou dráhu, jako tomu bylo v minulosti, ale právě naopak. Stanice byla záměrně navedena na sestupnou dráhu a míří vstříc řízenému zániku v atmosféře Země. Výška postupně klesá a několik dalších zážehů motorů tento děj ještě urychluje. Před sedmou hodinou ranní našeho času Mir ve výšce okolo 120 km vstupuje do hustých vrstev atmosféry a jeho existence postupuje do závěrečného dějství. Jednotlivé moduly, solární panely a další nesmírně drahé komponenty někdejší stotřicetitunové orbitální stanice se proměňují ve shluk hořících úlomků a trosek. Doprovázeny mohutným ohnivým chvostem pak před zraky obyvatel ostrova Fidži protínají oblohu a nakonec dopadají do vln Tichého oceánu.