Na jedné straně se hromadilo množství zvěřiny a vedle další zvěřina, na druhé straně neskutečně rozmanitá nabídka zeleniny a ovoce. Za dlouhou řadou kamen a pecí se tyčily kopce pšeničné mouky bělejší než sníh, skály cukru, nádoby s nejčistším olejem a řádná zásoba pečiva. Místní laičtí bratři a jejich služebníci se po tom všem jídle nafoukli do stovky různých tvarů a cvrlikají jako skřivani v kukuřičném poli. Těmito slovy popsal v 18. století mnichy z kláštera Alcobaçě William Beckford ve své knize Vzpomínky na exkurzi do klášterů v Alcobaçě a Batalze. Tento cestovatel a spisovatel si rád věci přibarvoval a podával je značně nadsazené, jeho popis se tedy může od reálného obrazu dost lišit. Jak si pak ale vysvětlit zřízení úzkých dveří do kuchyně, které měřily jen 32 centimetrů?
Obžerství ve své nejčistší podobě přímo za zdmi kláštera
Bohatě zásobené spižírny měli mniši v Alcobaçě zejména díky tomu, že klášter obklopovala úrodná půda. Dobře živený, ba dokonce tlustý cisterciácký mnich však představoval přímý protiklad svého slibu života v chudobě a cudnosti. Obžerství přece v křesťanství patří odnepaměti ke smrtelným hříchům a zejména mnichy v klášterech si lidé již celá staletí představují jako služebníky skromné ve všech ohledech, tedy i v požadavcích na jídlo.
V Alcobaçě (a jistě nejen tam) však minimálně po nějakou dobu měli mniši k jídlu prakticky neomezený přístup. Beckfordovi se naskytla příležitost z jejich kuchyně také něco ochutnat a zapsal si, že ho čekal banket složený z běžně dostupných pokrmů, ale také z netradičních pochoutek ze vzdálených zemí jako je například Brazílie nebo Čína. Následovaly samozřejmě také sladké pochutiny a ovoce podávané dokonce v prostorné místnosti k tomu určené.
Tlustí se dveřmi neprotáhli a k jídlu se nedostali
Zkazky o tlustých mniších se rozšířily a bylo potřeba s tímto nešvarem něco udělat. Do klášterní kuchyně proto byly zřízeny dveře vysoké dva metry a široké pouhých 32 centimetrů. Nazývají se „Porta pega gordo“, což se dá volně přeložit jako „Portál lapající tuk“. Aby mniši odolali lákavému jídlu, četli si při každé vstupu do refektáře nápis vytesaný nad vchodem hlásající „Respicite quia peccata populi comeditis“, tedy v překladu „Vezměte v úvahu, že jíte hříchy lidí“.
Traduje se, že jídlo dostal jen ten mnich, který se dveřmi protáhl. Komu se to nepovedlo, musel v pokoře svá nadbytečná kila shodit, nikdo jiný mu totiž jídlo přinést nemohl. Seděl s ostatními v refektáři, avšak otočený hlavou ke zdi a o hladu. Historici se však přiklánějí spíše k té verzi, že mnichové museli úzkým portálem procházet přibližně jen jednou měsíčně a v ostatních dnech dostávali jídlo bez ohledu na své tělesné dispozice.
Klášter Alcobaça (Mosteiro de Santa Maria de Alcobaça) byl prvním portugalským králem Alfonsem I. založen v polovině 12. století na oslavu vítězství nad Maury u Santarému, slouží jako hrobka mnoha portugalských panovníků a dnes patří na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Zdroje: openculture.com, Wikipedia, esquiremag.ph, aportugueseaffair.com
