Ke konci 20. let 20. století projíždí křižovatkou Jindřišské a Vodičkovy ulice se střední částí Václavského náměstí v Praze více než 17 000 vozidel denně. Hustý provoz komplikuje nejen pohyb chodcům, ale zejména průjezd tramvajím, které se pohybují po celé délce náměstí. Po vzoru zahraničních velkoměst se tak u nás 21. ledna 1930 objevuje první automatický světelný semafor. Ani řidiči, ani chodci z něj ale nadšením nehýří, prý dopravu jenom zpomaluje.
Zpočátku průjezd křižovatkou řídil policista
Jak u nás, a zejména v Praze, silniční doprava houstla, narůstala i potřeba nějakým způsobem ji řídit. Křižovatka ve střední části Václavského náměstí patřila k nejvytíženějším místům, co se automobilové dopravy týče. Dnes je to Barrandovský most, kterým denně projede přes 140 000 aut, plynulejší průjezd touto částí města však už dnes řeší mimoúrovňové, nikoli světelné křižovatky. Na konci 20. let minulého století napočítali na Václaváku během 12 hodin okolo 17 000 aut.
Vytížené křižovatky ze začátku řídili policisté, kteří stáli v jejím středu a dávali řidičům pokyny pažemi. To platilo od roku 1919, do té doby se museli řidiči na průjezdu křižovatkou domluvit mezi sebou, jinými slovy si každý jezdil, jak uznal za vhodné. S prvním světelným, ale ručně strážníkem ovládaným semaforem se lidé mohli setkat v roce 1927 v křižovatce Hybernské, Havlíčkovy a Dlážděné ulice, která se nachází kousek od Václavského náměstí.
Nápad na světelnou signalizaci pochází z konce 60. let 19. století z Londýna, kde se objevil tehdy ještě dvojbarevný semafor. Byl plynový a fungoval pouhý měsíc. Jednoho dne jedna z lamp vybuchla a zabila strážníka, který jej obsluhoval. První semafor se třemi světly, jak jej známe dnes, se objevil v roce 1918 v New Yorku.
Pravidla silničního provozu se teprve vyvíjela
Vozidla na přelomu dvacátých a třicátých let u nás ještě jezdila vlevo a silniční pravidla v té době byla ještě v plenkách. Nový uliční a jízdní řád vycházel jednou za deset let. Ten z roku 1921 vůbec neupravoval řízení dopravy na křižovatkách, to zařídila až mimořádná vyhláška policejního ředitelství. V roce 1930 se v rámci rekonstrukce vozovky na Václavském náměstí rozhodlo o umístění prvního automatického světelného semaforu z dílny ČKD Praha. Krátce předtím došlo také k přeložení tramvajových kolejí doprostřed náměstí z původního umístění u chodníků po stranách.
To, co my už dnes považujeme za samozřejmost (byť můžete namítat, že na některých místech se jedná spíše o zbytečnost), tehdejší řidiče i chodce velmi rozčilovalo. Semafor visel uprostřed křižovatky na ocelových lanech a signalizaci udával pro všechny čtyři směry najednou. Platil pro auta i chodce zároveň. Červená a zelená svítily 23 vteřin, oranžová mezi nimi 10 vteřin. V případě potřeby mohl i tento semafor řídit strážník. Většina účastníků silničního provozu si stěžovala, že automatické střídání směrů na rozdíl od pokynů strážníka celý provoz jen zpomaluje. Tehdejší tisk tak měl zase pár měsíců o náměty na články postaráno.
U jednoho semaforu nezůstalo
Další čtyřsměrný automatický světelný semafor se objevil na spodní části Václavského náměstí hned v dubnu téhož roku a v centru Prahy brzy následovaly další. V roce 1939 se s nimi řidiči mohli setkat už na 33 místech. Všechny uprostřed křižovatek buď visely, nebo stály na kovovém stožáru. Tento systém změnili až Němci za protektorátu. Se zavedením jízdy vpravo přesunuli také semafory na kraj ulice na hranici křižovatky a nahradili je jednosměrnými, mnohde doplněnými o světelnou signalizaci pro chodce.
Dnes byste v Praze napočítali takřka 700 semaforů (z toho 130 na přechodech pro chodce), které fungují v různých režimech. Některé se např. na noc vypínají, některé upřednostňují hromadnou dopravu, na jiných svítí po celý čas červená, dokud se nepřiblíží vozidlo, mnohé sledují i hustotu dopravy. Chytré nastavení, které by umožnilo do nejhladší průjezd metropolí, je ale stále v nedohlednu.
Zdroje: novinky.cz, prazskyden.cz, radio.cz, Wikipedia, odbornecasopisy.cz
