Když roce 79 n. l. vybuchla italská sopka Vesuv, obyvatele města Pompeje smetl a zabil pyroklastický proud – vlna horkého popela, jedovatých plynů a kamení. Během tří dnů je pak pohřbil i s městem pod šestimetrovou vrstvou vulkanického spadu. Právě i díky tomu víme, že v Pompejích chovali hlídací psy a upozorňovali na ně mozaikou s nápisem Cavus canem – Pozor na psa.
Sádrové odlitky lidí i zvířat
Pompeje zmizely z povrchu zemského, aby mohly o 17 století později otevřít archeologům přístup k velké studnici života v 1. století n. l. v oblasti starověkého Říma. Poloha města byla určena již na konci 16. století, ale vykopávky začaly až v roce 1748. O sto let později se do výzkumu zapojil italský archeolog Giuseppe Fiorelli, jehož systematický postup velmi napomohl k zachování této cenné historické památky.
Během jeho práce se Pompeje odkrývaly postupně a jeho pracovníci každou chvíli nacházeli ve ztuhlé mase sopečného materiálu dutiny. Ty tam vznikly po zasypání lidí a zvířat během výbuchu. Právě on stojí za nápadem vyplnit je sádrou. Tento postup se používá dodnes a později byl pojmenován právě po něm – Fiorelliho metoda. Dodnes se zachovaly i jeho sádrové odlitky.
Uvázaný pes, který se pokoušel uprchnout
Sádrové odlitky tuhly i pár dnů a přesně odpovídají polohám, v nichž se lidé se zvířaty nacházeli v době smrti. Během výzkumu se v listopadu 1874 podařilo lokalizovat a vytvořit i odlitek jednoho psa. Ukázalo se, že se jedná o psa strážícího dům Marka Vesonia Prima, místního prodejce látek. K domu, konkrétně ke sloupu v atriu jej poutal řetěz a kolem krku měl bronzový obojek.
Ve střechách atrií starověkých římských domů se obvykle nacházel otvor (compluvium), jímž se chytala dešťová voda, která se shromažďovala v nádrži (impluvium). V době výbuchu Vesuvu tudy ale padal popel, který postupně zaplňoval celý prostor. Pes se snažil s rostoucí vrstvou šplhat výše, ale pryč se skrze své připoutání dostat nemohl. Poloha, v níž byl nalezen, napovídá, že se do posledních okamžiků svého života snažil zbavit řetězu. Když kňučel nebo štěkal, vdechoval jedovaté plyny. Nakonec byl pohřben zaživa a udusil se. Jeho zkroucené tělo nabízí zajímavé srovnání s postavami lidí, kteří mnohdy vypadají, jako by jen spali.
Pozor, pes!
Ojedinělý nález psa v Pompejích přináší fyzický důkaz toho, že ve starověkém Římě plnili psi v životě lidí podobnou úlohu jako dnes – byli společníky svých pánů i strážci jejich majetku. Z dalších míst víme, že Římané chovali i lovecké a pastevecké psy a další chovali čistě jako domácí mazlíčky.
V Pompejích se také našla vyobrazení hlídacích psů. Jedna psí mozaika se nachází ve stejném domě, v němž strážil výše uvedený pes. Stavba je známá jako Dům tragického básníka. Nezvaného návštěvníka domu měl odradit obraz rozzuřeného psa a nápis Cave canem, což se dá přeložit jako Pozor na psa. To mělo své opodstatnění, protože dveře římských domů zůstávaly otevřené a dovnitř se tak mohl dostat kdokoli.
Zmínka o odstrašujících vyobrazeních hlídacích psů se dochovala i v díle Satirikon římského spisovatele Petronia, v českém překladu Karla Hrdiny z roku 1971 uváděná jako „Však bych si byl málem nohy zlámal, jak jsem se s hlavou zakloněnou s úžasem na vše díval. Nalevo při vchodu blízko lože vrátného byl vymalován na stěně ohromný pes na řetěze a nad ním velkými písmeny napsáno: Pozor na psa.“
