Kalendář ukazuje 31. květen roku 1892, hodiny brzy odbijí poledne a v dole Marie v Březových Horách na Příbramsku se schyluje k největší důlní tragédii v naší historii. Odhozený doutnající knot kahanu zažehne požár, který si bez milosti vezme životy 319 horníků.
Běžná praxe, která tentokrát měla strašlivé následky
Skupině havířů končí ranní směna, ve 29. patře v hloubce 950 metrů čekají na vyfárání. Je mezi nimi i Emanuel Kříž, který se rozhodne vyměnit dohořívající knot v olejovém kahanu. Doutnající zbytek končí na zemi. Nejde však o nedbalost či zlý úmysl, takto se s knoty běžně nakládalo už desítky let. Prostředí rudného dolu nepatřilo k výbušnému a ve vlhkém podzemí hrozilo jen minimální nebezpečí vzplanutí.
Jenže i málo pravděpodobné scénáře se občas stanou realitou. Stačila pouhá hodina k tomu, aby se doutnání změnilo v požár. Jako první začíná hořet suchá výdřeva.
Omámení horníci padají do šachty
Do pěti hlavních rudných dolů v Březových Horách, mezi něž Marie patří, sfáralo celkem 836 horníků. Ohně si jako první všimne polední směna. Čtyři horníci se okamžitě vrací nahoru a informují vrchního dozorčího, který v nejlepší víře přikazuje pustit dolů proud vody. Ta však zabrání stoupání jedovatého kouře a naopak ho rozežene dál do šachet.
Mezitím ostatní horníci svádějí nerovný boj se svým osudem. Nezabíjí je však většinou oheň jako takový, ale zejména rychle se šířící oxid uhelnatý. Horníci omámení kouřem míří ke stoupacímu zařízení a výtahovým klecím. Mnozí z nich ale sotva stojí na nohou, ztrácejí rovnováhu a padají do šachty. Následný provoz zařízení trhá tělům končetiny.
Horníci v pasti píší před smrtí vzkazy rodinám
Kyslíku ubývá, oheň a dým přivede mnoho horníků do pasti, z níž není úniku. Chlapi vědí, že z toho nevyváznou živí. V posledních okamžicích píší vzkazy na krabice od dynamitových patron nebo je vyrývají do dřeva a do skály. Adresují je svým ženám a dětem, zdraví je, modlí se a informují i o tom, kolik komu dluží peněz. Jeden zaznamenává i děsivé svědectví toho, co se s nimi v posledních chvílích děje. Píše, jak cítí a vidí kouř a jak okolo něj druhové omdlévají. Dochované vzkazy jsou dnes součástí exponátů v místním muzeu.
Temný dým přiláká k dolu stovky lidí
Z dolu se mezitím valí temný dým, který nevěstí nic dobrého. Sbíhají se sem stovky lidí. Manželky horníků z odpolední směny vzlykají a modlí se.
Další horníci nedbají vlastního bezpečí a spolu se záchranáři se spouští do dolu, aby zachránili své druhy. Znovu a znovu vynášejí bezvládná těla, ač jsou sami přidušeni jedovatým plynem. Jejich jedinou ochrannou pomůckou je šátek namočený v octu. Pět z nich za svou obětavost zaplatí životem.
286 vdov, 961 sirotků
Ještě druhý den v poledne se ozývá zvonění, které dává naději, že se dole najdou živí. Nicméně když na místo sjede klec, už tam nikoho nenajdou. Záchranáři ještě několik dnů vyvážejí nahoru zohavená těla nebo jejich části. Některé mrtvé tak musejí identifikovat pouze podle hodinek, nože či jiných drobností, které měli u sebe. Už první dny po tragédii se začíná pohřbívat do hromadných hrobů. Posledního mrtvého objeví až 22. září téhož roku. Dezinfekce v podobě chlorového vápna a karbonu čpí v šachtách i po celém městě ještě několik dní.
Počet mrtvých se vyšplhá na děsivé číslo. Po 319 hornících zbude 286 vdov a 961 sirotků. Doly do této události neměly žádný záchranný plán a bezpečnostní otázky nikdo neřešil. Tragédie na dole Marie vyburcovala ke změně a brzy se začala zakládat záchranná důlní družstva. Pro pozůstalé to však představovalo jen mizivou útěchu.
