Ďáblický hřbitov užívali nacisté i komunisté k ukládání těl do hlubokých šachet bez pohřbu, bez rakve a bez náhrobku či jakéhokoli jiného označení. Ještě v polovině 20. století stál daleko za městem, tedy mimo nechtěnou pozornost nezainteresovaných lidí. V 50. letech do jednoho takového hromadného hrobu tajně pohřbívali popravené nebo umučené účastníky 3. odboje a spolu s nimi děti, které se narodily politickým vězeňkyním přímo v lágru, nejčastěji ve věznici na Pankráci. Vozili je sem náklaďákem a do hromadného hrobu je pohodili v pytlích.
Těhotné ženy čekaly v kriminále strašné podmínky
Kriminál v té době nepředstavoval žádný med ani pro běžné zločince, k těm politickým se však dozorci chovali ještě daleko hůř. Ženy žádnou výjimku na lepší zacházení nedostaly. Nedostatečná strava, v zimě málo oblečení, špína a místo lékařského ošetření často jen výsměch, to vše se podepisovalo na zdraví mnoha z nich.
Pokud se politicky stíhaná žena dostala do vězení v požehnaném stavu, měla jen malou šanci, že dítě donosí a porodí živé, protože ani ona nemohla doufat v mírnější podmínky. Kruté výslechy a často i cílené údery do břicha vedly u mnoha těhotných k potratu.
Porod v cele, téměř na dohled porodnice v Podolí
Ještě méně pravděpodobné však bylo, že se dítě dožije alespoň jednoho měsíce. Žena rodila na cele bez jakéhokoli dohledu porodní asistentky nebo lékaře. K dispozici měla jen špinavé hadry, do kterých novorozeně zabalila. Výbavu z domova dostat nesměla. Těhotné ženy souzené za něco „méně vážného“ (vč. vraždy) základní výbavu dostaly.
Žádného lékařského ošetření se nedostalo ani novorozenci, přitom tehdy už fungovala porodnice v Podolí vzdálená sotva dva kilometry. Ve stejně příšerných podmínkách a za stále stejně krutého zacházení zůstala matka po porodu na dítě zcela sama, případně se staraly spoluvězeňkyně ve stejné cele. Některým ženám se i přes nedostatečnou stravu podařilo kojit.
Některá miminka skončila bez zájmu ve vedlejší místnosti
Některým ženám dozorci děti nechali a nedovolili jim, aby je předaly širší rodině. Miminka se pak dožívala pár dnů, týdnů, někdy měsíců, ponechaná napospas podchlazení, silné podvýživě nebo horečkám z infekce.
Mučení některých dalších žen a jejich sotva narozených dětí ale zašlo ještě dál. Miminko bylo matce odebráno a odloženo ve vedlejší místnosti jen tak daleko, aby se ho nemohla dotknout, nemohla ho vidět, ale aby slyšela jeho zoufalý pláč. Pláč po nějaké době utichl, ale nebylo to proto, že by se o dítě někdo postaral.
Nestarejte se, dítě zemřelo
Kromě miminek se do v pohřební jámy ukládala i tělíčka několikaletých dětí, o které se během věznění rodičů nemohl nebo nechtěl nikdo starat a režim s nimi naložil po svém. Právě na jeden takový případ upozornila dokumentaristka Dagmar Průchová v dokumentu Nesmíš plakat z roku 1990. V něm ženy souzené z politických důvodů popisují své osobní zkušenosti z vězení, kam se dostaly těhotné. Některé také popisují, jak po nich doma zůstalo několik dětí. Jedna z žen byla matkou tříletého dítěte, o které se neměl kdo postarat. Komunisté ženě na její dotazy, co se s ním stalo, odsekávali, že se nemá starat. Po nějaké době však suše oznámili, že dítě zemřelo. Kdy, kde a proč už se žena nikdy nedozvěděla.
Existenci hromadného hrobu komunisté tajili
Na hromadný hrob dětí náhodou narazila Zdena Mašínová mladší, když hledala hrob své matky – Zdeny Mašínové starší. Vdovu po hrdinovi z druhého odboje komunisté věznili, bez jakékoli lékařské péče ji nechali v cele zemřít na rakovinu a následně ji pohřbili do neoznačené jámy právě na Ďáblickém hřbitově.
O místě se dozvěděli někteří pozůstalí dalších obětí režimu, ale komunisté ani v době uvolnění existenci dětského hřbitova nepřiznali. Široká veřejnost se o něm dozvěděla až na počátku 90. let.
Dětský hřbitov najdete v severní části Ďáblického hřbitova. V současné době je tu odhaleno 41 náhrobků s jmény 43 dětských obětí. Další se zatím nepodařilo identifikovat.
