Slavný vynálezce Alexander Graham Bell kdysi moudře řekl: „Když se jedny dveře zavřou, druhé se otevřou. My se ale často díváme s takovou lítostí na ty zavřené, že dveře, které se před námi nově otevřely, nevidíme.“ Jinými slovy lze tento citát interpretovat tak, že k úspěchu se často dostaneme oklikou, přes jiný neúspěch nebo slepou uličku. To platí i v případě níže uvedených vynálezů a objevů, které vznikly vlastně náhodou.
Suchý zip
V dnešní době je suchý zip samozřejmou součástí textilního a obuvního průmyslu, v překvapivě velké míře ho ale najdeme též v interiéru kosmických lodí, kde se využívá k jednoduchému a bezpečnému uchycení rozmanitých předmětů. Za vynálezce tohoto „spojovacího materiálu“ je považován švýcarský inženýr George de Mestral.
V roce 1941 se vrátil z procházky se svým psem a všiml si, že jsou oba pokryti drobnými kuličkami bodláku. Při bližším zkoumání si všiml, že jejich ostny mají tvar drobných háčků, pomocí kterých se zachytily na jeho oděvu i srsti psa.
Byl tím natolik fascinován, že se rozhodl pokusit vytvořit vlastní tkaninu na podobném principu, tedy aby se drobné háčky zachytávaly do drobných oček. Než se mu to podařilo, uplynulo více než deset let. V roce 1955 si nechal patentovat suchý zip pod názvem „velcro“. Toto označení vzniklo spojením francouzských slov velours a crochet, což znamená samet a háček.
Chvíli trvalo, než jeho revoluční vynález zachytil módní svět. Na druhou stranu NASA si vynálezu všimla téměř ihned a brzy suchý zip použila na skafandrech i v raketoplánech. I z tohoto důvodu si tak někteří lidé myslí, že suchý zip je vynálezem NASA.
Detektor kouře
Detektory kouře jsou dnes ve většině podniků a firem tak nenápadné, že je snadno přehlédneme. Za svou existenci tato zařízení bezpochyby zachránila mnoho životů, výzkumy ukazují, že funkční detektor kouře v domácnosti snižuje riziko úmrtí při požáru o více než polovinu.
Komu za tento užitečný vynález vděčíme? Koncem 30. let 20. století se švýcarský fyzik Walter Jaeger snažil vynalézt senzor, který by dokázal detekovat jedovatý plyn. Zařízení, které vytvořil, sice nefungovalo tak, jak si představoval, ale místo toho zaregistrovalo kouř z cigarety, kterou si z frustrace zapříčiněné neúspěchem zapálil. Tento objev následně výrazně ovlivnil a urychlil pozdější vývoj detektorů kouře.
Warfarin
Historie farmakologických inovací je plná náhodných objevů, jako je penicilin, viagra i valium. Rovněž warfarin, dnes běžný lék na ředění krve, nebyl objeven v laboratoři, ale na poli, kde hospodářská zvířata umírala na záhadnou nemoc.
Ve 20. letech 20. století začal skot a ovce, které se pásly na plesnivém jetelovém seně, trpět vnitřním krvácením. Mnoho dříve zdravých zvířat vykrvácelo i po jednoduchých veterinárních zákrocích. Kanadský veterinář Frank Schofield zjistil, že plesnivé seno obsahuje látku, která brání srážení jejich krve.
V roce 1940 vědci z Wisconsinské univerzity pod vedením biochemika Karla Linka tuto látku z plesnivého sena úspěšně izolovali a silný derivát této sloučeniny byl patentován jako warfarin, pojmenovaný podle Wisconsin Alumni Research Foundation (WARF), která výzkum a vývoj financovala.
První používání warfarinu ale překvapivě nesouviselo s léčbou infarktu, mrtvice nebo krevních sraženin, používal se jako jed na krysy. Nejprve byl totiž schválen pouze jako rodenticid. V lékařství se začal používat až v polovině 50. let. Mezi prvními pacienty léčenými warfarinem byl údajně i prezident Dwight D. Eisenhower, když v roce 1955 prodělal infarkt.
Zdroj: nature.com, nfpa.org, time.com
