Stavitelé Panamského průplavu, kteří se snažili naplnit staletý sen o spojení Atlantického a Tichého oceánu, rychle zjistili, že stavba vodní cesty přes úzký pás země vypadá na mapě snadněji než ve skutečnosti. Ukázalo se, že Panamská šíje je jedním z nejobtížnějších míst na světě. Stavba průplavu si vyžádala více než 25 000 obětí.
Teplo, vlhko, komáři
Stavební týmy musely doslova přenášet hory v džungli plné jedovatých hadů, kde je průměrná teplota 27 °C a ročně spadne 105 centimetrů srážek. V období dešťů přívalové deště proměnily řeku Chagres v dravé peřeje. Smrt mohla udeřit v podobě mnohatunového balvanu nebo miniaturních komárů přenášejících žlutou zimnici a malárii, kteří se po milionech množili v bažinách a kalužích. Během více než tří desetiletí zemřelo při stavbě Panamského průplavu nejméně 25 000 dělníků. Pracovní podmínky v té době byly tak strašné, že si to dnes ani nelze představit. Smrt byla každodenní součástí práce.
Francouzský podnik zahájil stavbu Panamského průplavu v roce 1881. Ve snaze zopakovat svůj úspěch při vedení stavby Suezského průplavu ale francouzský diplomat Ferdinand de Lesseps zjistil, že vybudovat necelých 82 kilometrů dlouhý průplav na úrovni moře přes hornatou panamskou džungli bude mnohem obtížnější než 193 kilometrů dlouhý průplav přes rovinatou egyptskou poušť.
Záplavy, zemětřesení a nemoci
Neustálé deště způsobovaly sesuvy bahna, které pohřbívaly dělníky zaživa. Záplavy často smetly stavební zařízení. Ke všemu zemí otřáslo zemětřesení a město Colón zničil požár, během probíhající občanské války. Dalším problémem byly epidemie úplavice, žluté zimnice a malárie. Odhaduje se, že tři čtvrtiny francouzských inženýrů, kteří se připojili k Lessepsovi v Panamě, zemřely do tří měsíců po příjezdu.
Smrt decimovala Francouze i Američany
Do doby, než Francie v roce 1888 projekt opustila, si podle amerického ministerstva zahraničí nehody a nemoci vyžádaly životy neuvěřitelných 20 000 dělníků. Většina mrtvých pocházela z Karibských ostrovů, jako je Antigua, Barbados a Jamajka. Šestnáct let poté, co francouzský podnik zkrachoval, obnovily Spojené státy americké práce na částečně vyhloubeném příkopu. Američané se v prvním roce projektu potýkali s mnoha stejnými překážkami jako Francouzi.
Boj se žlutou zimnicí a malárií
Velmi důležitou roli při stavbě Panamského průplavu měl hlavní hygienik Crawford Gorgas. Po staletí se mělo za to, že je to špína, hnijící odpadky a bakterie uvolňované z tropické půdy, co způsobuje žlutou zimnici a malárii. Gorgas, který sám přežil žlutou zimnici, patřil mezi lékaře, jejichž výzkum ukázal, jakou roli hrají při šíření tropických nemocí komáři. V čele rozsáhlé kampaně na ochranu veřejného zdraví v oblasti průplavu nařídil Gorgas dezinfekci domů, vypuštění vodních nádrží a připevnění zástěn na okna a okapy. Aby se larvy komárů udusily, rozprašovali zdravotníci do vodních zdrojů a kaluží surovou ropu smíchanou s petrolejem. Díky těmto opatřením se podařilo do konce roku 1905 z velké části vymýtit případy žluté zimnice. Přestože počet případů klesl, malárie se ukázala být houževnatější.
Nehody
Po zmírnění hrozby žluté zimnice se nejčastější příčinou úmrtí staly nehody. Nejnebezpečnější práce probíhaly, když dělníci hloubili příkop hluboký 14 metrů a široký nejméně 90 metrů v osmikilometrovém hornatém úseku známém jako Pekelná rokle. Častou příčinou úmrtí byly problémy při odstřelování hornin pomocí dynamitu či zásahy elektrickým proudem. Povodně pravidelně zaplavovaly mnohá zařízení a nestabilní půda se mohla kdykoli uvolnit.
Smrtonosná železnice
Pro dělníky, kteří částečně ohluchli jako vedlejší účinek pití chininu proti malárii, byla neschopnost slyšet navíc častou příčinou smrtelných železničních nehod. Vlaky každý den přivážely a odvážely obrovské množství rozmanitého materiálu. Pokud dělníci střet s vlakem přežili, často končili s amputovanými končetinami a nemocnice v průplavové zóně připomínaly nemocnice ve válečné zóně. Během stavby Panamského průplavu bylo zmrzačeno tolik dělníků, že výrobci umělých končetin soutěžili o velmi žádané zakázky se staviteli průplavu. Jeden z těchto výrobců, A. A. Marks, se dokonce chlubil tím, že jeho „vodotěsné ruce a nohy jsou nejvhodnější pro klima a podmínky v dané lokalitě“.
Od roku 1904 do konce stavby v roce 1914 zaznamenaly Spojené státy úmrtí 5 855 dělníků pracujících na průplavu. V součtu s 20 000 úmrtími z doby, kdy stavbu zajišťovali Francouzi, to tak znamená více než 25 000 ztracených lidských životů, přibližně 500 obětí na každou míli průplavu.
Zdroj: pancanal.com, mvorganizing.org, todaynewspoint.com
