Píše se 17. května 1943, krátce po půl jedné ráno. Na jindy klidné noční obloze okolo přehrady Möhne v Porúří se teď odehrává nevídané divadlo. Tmu protínají záblesky výbuchů granátů a šňůry trasovacích střel protiletadlového dělostřelectva. Pár metrů nad vodní hladinou přelétá za hlubokého hukotu čtyřmotorový bombardér. Navzdory nízké výšce manévry uhýbá nepřátelské palbě, ale neomylně drží kurz přímo proti v dáli se rýsující koruně hráze. Náhle se z podbřišku letounu odděluje jakýsi válcovitý předmět, snad velký sud. Ten se ale při kontaktu s vodní hladinou vymrští dopředu do vzduchu. A pak znovu a znovu, jako když malí kluci hází placatým kamínkem žabky! Podivný válec doskáče až ke zdi hráze, kde zajede pod hladinu. Podvodním výbuchem a efektně vymrštěnou vodní tříští však celé představení teprve začíná.
Impozantní úder německému průmyslu
Kamenná hráz povoluje, trhlinami začínají prosakovat proudy vody, až se nakonec pod tlakem masy vody bortí. Přílivová vlna se vlévá do údolí a smete vše, co jí stojí v cestě. Stejný osud postihne asi o hodinu později i přehradu Eder. Valící se voda s sebou bere vše – elektrárny, továrny, lidi, hospodářská zvířata i ornou půdu na polích. Výsledek úderu zasazeného průmyslovému srdci Německa jediným britským náletem o 19 letounech je impozantní.
Nápad spočívající v protržení hrází a ochromení průmyslu v německém Porúří byl Brity diskutován již v roce 1939, avšak možnosti jeho realizace byly vyhodnoceny jako prakticky nereálné. Masivní hráze široké až několik desítek metrů by velmi dobře odolaly bombardování pomoci pum všech ráží, které měli Britové k dispozici, a ani útok torpédy by kvůli protitorpédovým sítím v přehradách instalovaným neměl valné šance na úspěch.
Házení žabek jako inspirace
Tento problém se snažil vyřešit konstruktér a vynálezce Barner Wallis, jenž přišel s poznatkem, že je třeba odpálit bombu u paty hráze z její vnitřní strany, kde i relativně malé množství trhaviny způsobí dostatečné poškození konstrukce přehrady k tomu, aby zbytek zkázy dokonal tlak zadržované vody. Jak ale nálož na správné místo dostat?
Při testování různých možností na modelu přehrady dostal nápad, že by bomba mohla ke hrázi doskákat po vodní hladině, jako když se házejí kamenem žabky. Tento postup byl shledán reálným, ale extrémně náročným na provedení a způsob shozu. Rotující těleso válcovitého tvaru muselo být shozeno při výšce pouhých 18 metrů nad hladinou, při stanovené rychlosti a ve správné vzdálenosti od hráze, jinak by nedošlo ke kýženému efektu. Byly proto vybrány osvědčené posádky, které měly několik měsíců za úkol cvičením vypilovat tento postup do dokonalosti.
Z jedenácti posádek uspělo sedm
A to se i podařilo – z posádek jedenácti letounů, které toho dne dokázaly dosáhnout jednoho z cílů a zaútočit, se sedmi podařilo svoji skákavou bombu správně svrhnout. Ne všechny úspěšně svržené bomby však měly ihned za následek prolomenou hráz, v některých případech bylo třeba útoky opakovat a Sorpe, třetí napadená přehrada, výbuch přestála a odolala. Z celkových devatenácti posádek se jich osm domů nevrátilo.
Čtěte také: Kurt Gerstein a jeho zpráva z vyhlazovacího tábora, které nikdo nevěřil.
Operace Chastise (trest), jak byla tato akce pojmenována, měla pro Němce za následek dočasné zastavení výroby ve více než 120 továrnách a poškozenou energetickou a dopravní infrastrukturu. Ztráty na životech se odhadují okolo 1600 obětí, z nichž však přibližně polovinu tvořili váleční zajatci a nuceně nasazení z východní Evropy.
Zdroje: historyextra, Wikipedia | foto: WikiMedia, CC
