K testu první atomové bomby v dějinách lidstva došlo 16. července 1945 a ani ne o měsíc později byla v ostré akci svržena nejdříve na Hirošimu a následně na Nagasaki, kde celkem zabila desítky tisíc lidí. Stalo se tak právě před 75 lety a mnozí odborníci na moderní dějiny se shodují, že se tím otevřela nová éra nejen ve fyzice a chemii, ale zejména v politice. Jak to vnímal a jaký odkaz nám vlastně zanechal jeden z jejích duchovních otců – Julius Robert Oppenheimer?
Starověké indické eposy četl v originále
Oppenheimer díky své dobře situované rodině navštěvoval kvalitní školy a díky své inteligenci dokončil Harvardovu univerzitu v pouhých 21 letech. Vedle fyziky mu dobře šly i jazyky, ovládal jich hned několik vč. řečtiny a latiny. Také staré indické eposy si četl v originále, tedy v sanskrtu.
Právě z nich pochází nejčastěji skloňovaný citát, který je s Oppenheimerem spojován, a sice „Když zář tisíců sluncí vybuchne na obloze, bude to jak nádhera toho nejmocnějšího. Stávám se smrtí, ničitelem světů.“ Na tato slova si vzpomněl krátce po testovacím výbuchu (Trinity), který úspěšně završil výzkum projektu Manhattan. Stojí v jedné z posvátných knih hinduismu, která v českém překladu nese název Píseň Vznešeného (orig. Bhagavadgíta).
Po válce se nechtěl podílet na výzkumu vodíkové bomby
Po válce, tedy i po výbuchu jaderných hlavic v Hirošimě a Nagasaki, se Oppenheimer stal předsedou amerického generálního poradního výboru pro atomovou energii. Ze své pozice se snažil o prosazení mezinárodní kontroly nad jadernými zbraněmi.
Na přelomu 40. a 50. let se postavil na odpor proti vývoji vodíkové bomby. Tím se však stal nepohodlným a dokonce čelil obviněním z toho, že právě jeho vinou stagnují USA ve vývoji tohoto typu zbraně. Oppenheimer i přes zastání svých kolegů ztratil v roce 1954 politický vliv a také pro něj skončil jaderný výzkum pro vojenské účely. Rehabilitace se dočkal až od prezidenta J. F. Kennedyho, a to tři roky před svou smrtí v roce 1967.
Morální zodpovědnost vědce
Společnost se už tehdy rozdělovala na dvě skupiny názorů. Jedni vítali nové zbraně jako nejlepší obrannou strategii proti Sovětskému svazu, druzí poukazovali na to, že taková zbraň pozici západního světa nezlepší a naopak bude jen představovat zbytečné riziko pro civilní obyvatelstvo.
Oppenheimerův odkaz dodnes poukazuje na morální odpovědností vědce v jaderném světě a dilema, které tato profese představuje. Tato otázka inspirovala např. drama Galileo (1955) od Bertolta Brechta, komedii Die Physiker (1962) od Friedricha Dürrenmatta nebo operu Doctor Atomic (2005) od Johna Adamse, kde je vylíčen jako moderní Faust.
Nepřehlédněte: Kurt Gerstein a jeho zpráva z vyhlazovacího tábora, které nikdo nevěřil.
Partyzánská hra o tragickém bláznovi a géniovi
Najdou se ale díla, která se nebojí svou inspiraci osudem otce atomové bomby představit otevřeně. Takovou divadelní hru vypustil do světa např. Heinar Kipphardt pod názvem In the Matter of J. Robert Oppenheimer. Proti ní se zvedla vlna nevole jednak od samotného Oppenheimera, ale také od kritiků. V New York Times ji vylíčili jako „nahněvanou a partyzánskou hru“, která ústřední postavu líčí jako „tragického blázna a génia“.
V roce 1980 vysílala BBC seriál Oppenheimer a ve stejném roce vznikl i dokument The Day After Trinity. Najdou se samozřejmě i knižní publikace s biografií tohoto vědce, jehož osud je mnohdy považován za moderní tragédii. Oppenheimerovi studenti a kolegové na něj však vzpomínají jako na geniálního výzkumníka, skvělého učitele a v neposlední řadě zakladatele moderní teoretické fyziky v USA.
