Norimberské procesy, které se konaly v roce 1946, byly vůbec jedny z nejkontroverznějších a nejtěžších soudních řízení celého 20. století. V průběhu pěti let bylo v Norimberku provedeno celkem 13 soudů. U nich stáli nejen vysoce postavení němečtí důstojníci, nacističtí pohlaváři, ale i němečtí občané, kteří z událostí druhé světové války osobně profitovali nebo se dopouštěli zločinů proti lidskosti. Všichni ale víme, že ten nejhorší ze všech, sám Adolf Hitler se jako jeden z největších zločinů, co kdy byly, před soud nikdy nedostal, protože ještě před koncem války spáchal sebevraždu.
Norimberské procesy byly vedeny skupinou zástupců ze Spojených států, Sovětského svazu, Francie a Velké Británie a ukládaly obvinění proti téměř 200 obžalovaným. Celé to trvalo 10 měsíců a zahrnovalo více než 200 soudních jednání.
Aby se vykročilo kupředu
Během procesu musely být uznávány a dodržovány právní tradice a postupy každé země. 8. srpna 1945 byla zřízena londýnská charta Mezinárodního vojenského tribunálu, která definuje tři kategorie trestných činů:
- zločiny proti míru
- zločiny proti lidskosti
- válečné zločiny
Soudy se mohly konat prakticky kdekoliv, tak proč právě Norimberk? Logicky dávalo smysl postavit tyto soudy právě v srdci dříve nacistického území.
Z každého nacisty ve Třetí říši byl Rudolf Hess tím nejpoblázněnějším z nacistického vůdce Adolfa Hitlera. Byl prvním, kdo padl do souladu s vůdcem nacistické strany a dostal dokonce pravomoc zvyšovat tresty vězňům, jak on uznal za vhodné. Přitom byl Rudolf Hess velký hypochondr, věřil v okultismus a také v experimenty na kontrolu mysli prováděné v nacistických koncentračních táborech. Při svém procesu v Norimberku mluvil 20 minut a své prohlášení ukončil tím, že prohlásil, že nemá žádnou lítost nad tím, co udělal během druhé světové války, ale nakonec nedostal trest smrti oběšením jako ostatní vysoce postavení muži Třetí říše, ale vysloužil si doživotí.
Všichni váleční zločinci se bránili velmi podobně
Jednou z nejznámějších obhajob bylo tvrzení, že jen jednoduše dodržovali rozkazy. Každý, kdo před soudem stanul, si mohl vybrat vlastního právníka a mohl také přijít s vlastní obrannou strategií. Velká část obžalovaných v Norimberku tvrdila, že zatímco věděli, že to, co Hitler dělá, bylo nezákonné, pokračovali, protože neměli na výběr. Všichni si tak vlastně připadali nevinní.
Trest smrti si nakonec vysloužilo 12 vysoce postavených nacistických politiků. Sedm dalších již menších členů strany dostalo 10 let za mřížemi, ne všichni ale nakonec svůj spravedlivý trest skutečně dostali. Robert Ley a Hermann Goering spáchali sebevraždu hned po soudním procesu a Gustav Krupp von Bohlen und Halbach byl shledán mentálně a fyzicky neschopným postavit se před soud.
Zrůdné válečné zločiny, které byly nacisty spáchány, tak nebyly nikdy dostatečně potrestány.
