Historie je vrtkavá věc. Někdy jsou „zvěčněny“ ty nejjednodušší události, zatímco ty významné jsou pozapomenuty. Jedna z krás internetu ale spočívá i v tom, že můžeme tyto zapomenuté úspěchy vynést ze stínu a znovu na ně posvítit. Úspěchy těchto žen jsou něčím, co by nemělo zůstat nepřiznané nebo neznámé.
Henrietta Lacksová
Henrietta Lacksová byla chudá farmářka pocházející z jižní Virginie, ale přestěhovala se do Marylandu, aby zde se svým manželem začala nový život. V lednu 1951 byla Henrietta přijata do nemocnice Johnse Hopkinse, která byla v 50. letech 20. století jedinou nemocnicí, kde se léčili pacienti černé pleti. Devět měsíců po diagnóze rakoviny děložního čípku zemřela.
Henrietta se tak bohužel nikdy nedozvěděla, jak důležitou roli ve vývoji medicíny sehrály její buňky. Doktor Grey Otto dostal ke studiu část jejího nádoru a zjistil neobvyklou kvalitu jejích buněk. Zatímco většina buněk by za normálních okolností zanikla během několika dní, u Henrietty se tak nestalo. Její buněčná linie se později stala známou jako HeLa buňky a ukázala se jako neocenitelná díky svým „nesmrtelným“ vlastnostem.
Jonas Salk později použil tyto buňky pro svůj výzkum vakcíny proti dětské obrně. HeLa buňky byly také použity jako základ pro desítky tisíc lékařských patentů. Buňky Henrietty Lacksové tak navždy změnily vědu a pomohly zachránit miliony životů po celém světě.
Andree de Jonghová
Andree de Jonghová, zvaná Dédée, byla za druhé světové války členkou belgického odboje. Organizovala a vedla „linku Kometa“, která pomáhala spojeneckým vojákům a letcům při útěku z nacisty okupované Belgie. Většinou se jednalo o letce, kteří přežili sestřelení nad Belgií nebo jinými evropskými zeměmi. V letech 1941 až 1942 doprovodila 118 osob, včetně více než 80 letců, z Belgie do Španělska, odkud byli převezeni do Spojeného království.
V lednu 1943 ji zatkli nacisté a po zbytek druhé světové války byla vězněna. Před smrtí ji pravděpodobně uchránila nedůvěra, že by osoba ženského pohlaví mohla vést odbojovou skupinu. Po válce pracovala v nemocnicích pro malomocné v Africe. V roce 1985 ji belgický král jmenoval hraběnkou.
Valentina Těreškovová
Valentina Těreškovová byla první ženou, která se v roce 1963 vydala do vesmíru. Díky svému zájmu o parašutismus byla ideální kandidátkou na ruskou kosmonautku. Rozhodnutí SSSR vyslat do vesmíru ženy bylo vedeno snahou předstihnout USA a získat prvenství ve vesmírném závodě. Spolu s dalšími kandidátkami prošla Těreškovová stejně náročným výcvikem jako její mužští kolegové.
Do vesmíru se následně vydala 16. června 1963 a strávila tu 70 hodin a 50 minut. Její let sice nebyl zcela bez problémů, ale po politické a mediální stránce byl velkým úspěchem. Do vesmíru už se ale nikdy nevrátila.
Spojené státy americké vyslaly svou první astronautku Sally Rideovou až o dvacet let později. Mimochodem Těreškovová dodnes zůstává jedinou ženou, která byla na vesmírné misi sama.
Margaret Hamiltonová
Její jméno možná neznáte, nicméně slavná věta, kterou pronesl Neil Armstrong při vstupu na povrch Měsíce, by bez Margaret Hamiltonové pravděpodobně nikdy nemohla být vyřčena.
Tato žena totiž vedla tým několika set softwarových inženýrů NASA, kteří byli zodpovědní za vývoj navigačního softwaru pro let na Měsíc. V roce 2016 jí Barack Obama udělil Prezidentskou medaili svobody, nejvyšší civilní ocenění v USA.
Bertha von Suttnerová
Bertha von Suttnerová byla první ženou, které byla v roce 1905 udělena Nobelova cena za mír. Von Suttnerová byla blízkou přítelkyní Alfreda Nobela, mnoho let spolu hovořili na téma míru a stala se též jednou z vůdčích osobností tehdejšího mezinárodního mírového hnutí.
V roce 1889 von Suttnerová napsala pacifisticky orientovanou knihu s názvem Složte zbraně a o dva roky později založila Rakouskou společnost přátel míru. Údajně to byla právě ona, kdo Nobela inspiroval k myšlence udělovat cenu za mír.
Mary Anningová
Mary Anningová neměla možnost trávit mnoho času ve škole, a tak většinu svých dní trávila hledáním „kuriozit“ na pobřeží jihozápadní Anglie. Teprve s přibývajícím věkem si uvědomila, že její nálezy jsou ve skutečnosti zkameněliny. Díky tomu se stala jednou z prvních paleontoložek na světě, která se specializovala na jurské období.
Jejím největším objevem byla kostra ichtyosaura, která byla nalezena v letech 1810 až 1811 a jako první svého druhu byla správně identifikována. Mary dále našla v roce 1823 kompletní kostru plesiosaura a v roce 1828 kostru pterodaktyla.
Vzhledem k tomu, že byla žena, jí ale nebylo umožněno stát se členkou významných britských geologických společností a za její objevy se jí nedostalo uznání, které by si zasloužila.
Zdroj: nasa.gov, nobelprize.org, theguardian.com, lymeregismuseum.co.uk