Společný projekt Japonska a Číny – těžba železa a uhlí, odstartoval v roce 1905. Postupem času se celý projekt dostal pod kontrolu Japonců. Od roku 1937, kdy začala čínsko-japonská válka, přinutili Japonci Číňany, aby v dole těžili ve velmi nepříznivých podmínkách.
Jako otroci
Někteří Číňani byli zajati v místních vojenských organizacích. Jídlo zde bylo velmi vzácné, navíc zajatci neměli potřebné vybavení ani oblečení k výkonu tak těžké práce. Pracovní podmínky zde byly velmi drsné, a tak se v dolech rozmáhaly nemoci, nejvíce tyfus a cholera. Horníci pracovali i více než dvanáct hodin denně, celý objekt byl oplocen a hlídán japonskými stážemi. Lidé, kteří zde museli pracovat, popisovali přímo otrocké podmínky i chování Japonců.
Exploze uhelného prachu
26. dubna roku 1942 se ve zdejších dolech stalo hrozné neštěstí. Výbuch plynu a uhelného prachu zašlehl plameny do šachty. Kdo byl uvnitř, neměl přirozeně žádnou šanci. Ve snaze omezit oheň pod zemí, uzavřeli Japonci větrání a utěsnili jámu. Svědci neštěstí se shodují, že Japonci vědomě uvěznili mnoho čínských horníků pod zemí, kteří se následně udusili kouřem.
Po válce, když Sovětský svaz celou situaci prošetřoval, přišel na pochybění Japonců, a obviňoval je ze zbytečného zvyšování počtu obětí. Podle konečné zprávy bylo jasné, že při samotném výbuchu zemřelo jen několik pracovníků. Ten zbytek se otrávil oxidem uhelnatým.
Příliš vysoká daň
Zatímco nejprve Japonci nahlásili 34 obětí, realita byla jiná. Odhaduje se, že na místě zahynulo 1549 osob. Japonci se zpočátku snažili událost bagatelizovat, a velikost katastrofy úmyslně zlehčovali a snižovali počty obětí.
Ve skutečnosti jde ale o největší katastrofu v dějinách těžby uhlí, a druhou nejhorší zaznamenanou průmyslovou nehodu v historii.
