Píše se 14. února 1945, Popeleční středa krátce po poledni a celé Čechy včetně Prahy jsou zahaleny v husté mlze. V hlavním městě protektorátu se z ničeho nic rozeznějí sirény ohlašující letecký poplach, Pražané se jím však nenechají příliš rozhodit, takových už zažili spoustu a nikdy z toho nebylo nic, nanejvýš spatřili vysoko na obloze neškodně prolétávající svaz těžkých bombardérů, jak letí svrhnout svůj smrtonosný náklad někam daleko od nich. Tentokrát tomu však k jejich velkému překvapení bude jinak. Formace 62 amerických čtyřmotorových bombardérů typu B-17 nad českou metropolí otevírá své pumovnice a za pár okamžiků se dolů snášejí bomby, jejichž celková hmotnost dosáhne 152 tun. Samotný nálet trvá sice jen několik minut, ale zanechává za sebou rozsáhlé škody na majetku, stovky okamžitě zabitých a dalších více jak tisíc raněných českých civilistů.
Bomby ničí obytnou zástavbu a historicky cenné stavby
Bombardéry přilétávající od jihovýchodu rozsévají zkázu postupně od Radlic a Smíchova, přes Nové Město a Vinohrady, kde napáchají škod nejvíce. Gotická klenba a věže Emauzského kláštera se hroutí, Vinohradská synagoga hoří, desítky obytných domů jsou srovnány se zemí. Těžce zasaženo je okolí Karlova náměstí, kde jedna z bomb padá přímo na protiletecký kryt a okamžitě zabíjí všechny v něm ukryté osoby. Ničivým pumám neuniknou ani barokní Faustův dům či budovy Všeobecné fakultní nemocnice. Oproti tomu objekty důležité z vojenského hlediska nebyly zasaženy takřka žádné. Nevelké škody způsobené Smíchovskému nádraží, které by za něj mohlo být jako jediné považováno, byly opraveny ještě téhož dne.
Vítaná příležitost pro německou propagandu
Ihned po dopadu pum se rozbíhají záchranné a vyprošťovací práce, mnoho lidí zůstává po náletu zasypáno sutinami či uvězněno v zavalených protileteckých krytech a sklepích. Situace je navíc ještě komplikována faktem, že se v Praze nedostává hasičů, část z nich byla totiž předtím odvelena hasit hořící Drážďany, cíl předešlých vln spojeneckých náletů. Německé i protektorátní úřady se ihned chopily příležitosti k očernění západních mocností, z odpovědnosti za nálet obvinily také československou exilovou vládu. V rámci pokusů o vzbuzení pocitu sounáležitosti Čechů s Němci a jejich boje za společnou věc bylo poukazováno na to, že pod angloamerickými bombami hynou příslušníci obou národů. Na dnešním Náměstí míru se konal demonstrativní pohřeb s rakvemi 150 obětí, na kterém promluvil i K. H. Frank, státní ministr a generál SS v protektorátu.
Navigační omyl, či regulérní cíl?
Celý nálet si nakonec vyžádal 701 mrtvých, 1184 zraněných, 68 zcela zničených a několik stovek poškozených domů. Následky byly odklízeny ještě dlouho po válce. Úplnou tečkou za náletem bylo nalezení ostatků posledních 23 pohřešovaných, a to teprve v roce 1971 v zavaleném sklepě při rekonstrukci domu na dnešní Vinohradské ulici.
A jak se vlastně americký bombardovací svaz, jehož cílem byly saské Drážďany, 14. února 1945 nad Prahu dostal? Přesto, že nacistická i později komunistická propaganda přiživovaly teorie o tom, že šlo ze strany západních spojenců o jasný záměr, na základě výpovědí přímých účastníků z řad amerického vojenského letectva a dalšího zkoumání historiků vyplývá, že se s největší pravděpodobností skutečně jednalo o chybu navigátora vedoucího letounu a že Praha nebyla toho dne jejich primárním, ba ani záložním cílem.
Zdroje: vhu.cz, technet.idnes.cz, Wikipedia
