Když se řekne jméno francouzského vojevůdce Napoleona I. Bonaparte, většinou se nám vybaví především jeho malý vzrůst, mimořádné vojenské úspěchy nebo prohraná bitva u Waterloo. Zajímavý ale nebyl jen jeho život, ale i jeho smrt a události, které následovaly po ní.
Ostrov Svatá Helena
Poté, co byl Napoleon v roce 1815 definitivně poražen v bitvě u Waterloo, se vzdal francouzského trůnu a vydal se do rukou Britů. Ti ho překvapivě nepopravili, ale poslali jej do doživotního vyhnanství na jedno z nejizolovanějších míst na světě – Brity ovládaný ostrov Svatá Helena v jižním Atlantiku.
Rozloha ostrova, známého svými rozeklanými útesy, je přibližně jen 120 km2. První dva měsíce strávil Napoleon v zahradním domku svého bývalého přítele Williama Balcomba. Později byl přestěhován do nedalekého Longwood House, nemovitosti, která chátrala a která byla velmi vlhká a prolezlá plísní. Jeho doprovod, který čítal dvacet osm osob, si prý často stěžoval na „nachlazení, katary, vlhké podlahy a špatné zásobování“. Hrabě de Las Cases popsal Longwood House jako „ubohou chatrč o rozloze několika metrů čtverečních“.
Krysy všude kolem
Ostrov byl také ve velké míře zamořen krysami, což političtí satirici z celé Evropy využili jako příležitost, aby si z poraženého bývalého císaře dělali legraci. Německá politická karikatura z té doby zesměšňovala Napoleonovu situaci, kdy mu místo dvořanů sloužila skupina krys. Francouzská karikatura zase zobrazovala bývalého císaře, jak spí ve stanu, zatímco krysy na pobřeží plánují vzpouru – titulek zněl „Ani krysy ho nechtějí“.
Už tak nezáviděníhodná situace se měla ještě zhoršit. Nový britský guvernér ostrova Hudson Lowe se obával, že by Napoleon mohl z vyhnanství utéci, jako se mu to podařilo během vyhnanství na ostrově Elba. Z tohoto důvodu mu tak velmi omezil možnosti pohybu, kontroloval jeho korespondenci a nařídil, že ho několikrát denně musí na vlastní oči vidět britští důstojníci. To vedlo bývalého císaře k bizarní formě vzpoury, kdy zavřel okenice domu a vyřezal do nich malá kukátka, aby se mohl dívat ven, aniž by ho někdo viděl.
Konec se blíží
Během let, které na ostrově strávil, se Napoleon věnoval především svým zálibám – diktoval své paměti, napsal knihu o Juliu Caesarovi, studoval angličtinu a hrál karty. Ve skutečnosti prý hrál karty tak často, že po něm byla pojmenována řada verzí hry solitér.
Nakonec si životní podmínky, zejména vlhko, zima a nedostatek pohybu, začaly vybírat svou daň a Napoleonovo zdraví se začalo prudce zhoršovat. Trpěl bolestmi břicha, zácpou, zvracením a celkovou slabostí. V dubnu 1821 Napoleon údajně cítil, že se blíží jeho konec. Po velmi bouřlivých vztazích s katolickou církví, které v jednu chvíli zahrnovaly i únos papeže, se s církví usmířil, vyzpovídal se a přijal poslední pomazání. Zemřel dne 5. května 1821 ve věku 51 let.
Pitva s malou zvláštností
Krátce po Napoleonově smrti provedl jeho lékař Francesco Antommarchi pitvu. Při ní mu byly vyjmuty některé orgány, které byly následně vloženy do zapečetěných nádob, což bylo tehdy standardní „ošetření“ těl panovníků. Antommarchi však také odřízl Napoleonův penis, nikdo neví proč. Napoleonův kaplan ho pak propašoval z ostrova a v průběhu let ho různé strany kupovaly a prodávaly, až nakonec skončil v roce 1927 na výstavě v Muzeu francouzského umění ve Filadelfii.
Co zabilo jednoho z nejslavnějších vojevůdců historie?
O tom se vedou debaty již dvě stě let. Podle Antommarchiho to byla rakovina žaludku, které údajně podlehl i Napoleonův otec a dvě sestry. Existují ale i názory, že šlo o žaludeční vřed nebo zánět jater.
V roce 1961 švédský toxikolog Sten Forshufvud tvrdil, že Napoleon byl ve skutečnosti otráven arzenikem, což se ale neprokázalo. V té době se arzen nacházel v řadě každodenně používaných věcí, a tak jeho množství v lidském tělo bylo „přirozeně“ mnohonásobně vyšší než dnes.
Zdroj: napoleon.org, nationalgeographic.com
