Pět století poté, co Leonardo da Vinci namaloval Monu Lisu, visí obraz za neprůstřelným sklem v muzeu Louvre a denně přitahuje tisíce návštěvníků. Jedná se o nejslavnější obraz na světě, a přesto, když se vám podaří spatřit dílo zblízka, pravděpodobně budete poněkud překvapeni malým tlumeným portrétem obyčejné ženy. Vedle záhad souvisejících s identitou ženy a jejím tajemným pohledem a úsměvem je důvod popularity díla jednou z mnoha hádanek. Ačkoli se mnoho teorií pokoušelo určit jeden konkrétní důvod slávy tohoto uměleckého díla, nejpřesvědčivější argumenty trvají na tom, že neexistuje jediné vysvětlení. Sláva Mony Lisy je výsledkem mnoha náhodných okolností v kombinaci s přirozenou přitažlivostí obrazu.
Důkaz malířského mistrovství Leonarda
Není pochyb o tom, že Mona Lisa je velmi dobrý obraz. Byl vysoce ceněn už v době, kdy na něm Leonardo pracoval, a jeho současníci kopírovali tehdy novou tříčtvrteční pózu. Mona Lisa je navíc velmi realistický portrét. Měkce plastická tvář Mony Lisy ukazuje Leonardovo mistrné zacházení se sfumatem, uměleckou technikou, která využívá jemné gradace světla a stínu k modelování tvaru. Jemně namalovaný závoj, jemně tepané kadeře a pečlivé ztvárnění skládané látky prozrazují Leonardův cit pro detail i obrovskou trpělivost. A přestože až do 19. století nebyl pohled a zdrženlivý úsměv sedící osoby považován za tajemný, dnešní návštěvníci hodně oceňují právě její nejednoznačný výraz.
Jak se obraz dostal do Louvru?
Mnozí badatelé však upozorňují, že vynikající technická kvalita Mony Lisy sama o sobě nestačila k tomu, aby se obraz stal „celebritou“. Ke slávě díla přispěly i vnější události. To, že domovem obrazu je Louvre, jedno z nejnavštěvovanějších muzeí na světě, je náhodná okolnost, která dílu dodala na věhlasu. Do Louvru se obraz dostal oklikou, která začala u francouzského krále Františka I., na jehož dvoře Leonardo strávil poslední roky svého života. Obraz se stal součástí královské sbírky a po staletí byl portrét v ústraní ve francouzských palácích, dokud si revoluce nevyžádala královskou sbírku jako majetek lidu. Po „pobytu“ v Napoleonově ložnici byla Mona Lisa na přelomu 19. a 20. století přemístěna do Louvru.
Spekulace a romantismus
Nejednoznačná identita portrétované se brzy stala pro návštěvníky velmi zajímavým faktem. Ačkoli se mnozí badatelé domnívají, že obraz zobrazuje Lisu Gherardiniovou, manželku florentského obchodníka Francesca del Giocondo, neexistují žádné záznamy o této zakázce a osoba na obraze nebyla nikdy jednoznačně identifikována. Neznámá identita tak propůjčila postavě jakoukoli charakteristiku, kterou si o ní lidé chtěli udělat. V období romantismu 19. století se Mona Lisa proměnila v tajemnou svůdnici. Francouzský spisovatel Théophile Gautier ji popisoval jako „podivnou bytost, jejíž pohled sliboval neznámé rozkoše“, jiní se rozplývali nad jejími zrádnými rty a okouzlujícím úsměvem. Anglický spisovatel Walter Pater ji dokonce nazval upírkou, která „byla mnohokrát mrtvá a poznala tajemství hrobu“. Atmosféra tajemství, která Monu Lisu v 19. století obklopovala, obraz dodnes definuje a přitahuje spekulace.
Glorifikace Leonarda
Mezitím 19. století také mytologizovalo Leonarda jako génia. Po celá staletí po své smrti byl dobře hodnocen, ale ne více než jeho současníci Michelangelo a Rafael. Někteří badatelé si však všimli, že s tím, jak v 19. století rostl zájem o renesanci, začal být Leonardo vnímán nejen jako velmi dobrý malíř, ale také jako velký vědec a vynálezce, jehož návrhy předznamenaly soudobé vynálezy. Mnohé z jeho vynálezů byly sice později vyvráceny a jeho přínos vědě a architektuře byl rovněž zveličován, nicméně mýtus Leonarda jako génia přetrvá až do 21. století a přispívá i k popularitě Mony Lisy.
Zmizení obrazu
I když sláva obrazu rostla, byla to až jeho krádež v roce 1911 a následné mediální šílenství, které mu přinesly celosvětovou pozornost. Když se objevila zpráva o zločinu, vyvolala okamžitou senzaci. Lidé se hrnuli do Louvru, aby se podívali na prázdné místo, kde obraz kdysi visel, ředitel muzea rezignoval, noviny psaly o obvinění z podvodu a Pablo Picasso byl dokonce zatčen jako podezřelý.
O dva roky později byl obraz nalezen v Itálii poté, co jeden obchodník s uměním ve Florencii upozornil místní úřady, že ho kontaktoval muž, který chtěl obraz prodat. Byl to Vincenzo Peruggia, italský přistěhovalec do Francie, který krátce pracoval v Louvru a montoval skla na vybrané obrazy, včetně Mony Lisy. Spolu s dalšími dvěma dělníky vzal portrét ze zdi, přes noc se s ním schoval do skříně a ráno s ním utekl. Protože Peruggia nemohl obraz kvůli pozornosti médií prodat, ukryl ho až do svého dopadení na falešném dně kufru.
Skandál s pohlednicí
Po loupeži byla Mona Lisa jistě slavnější, ale první světová válka brzy zaměřila pozornost veřejnosti jiným směrem. Někteří badatelé tvrdí, že to byl Marcel Duchamp, kdo svým hravým znehodnocením reprodukce pohlednice v roce 1919 vrátil Moně Lise pozornost. Zároveň tím zahájil trend, díky němuž se obraz stal jedním z nejznámějších na světě. Duchamp dámě na tvář nakreslil plnovous a knír a dole přidal zkratku L.H.O.O.Q. , která měla evokovat vulgární frázi ve francouzštině. Tento akt neúcty vyvolal malý skandál a další mazaní umělci poznali, že takový „gag“ jim přinese pozornost. Desítky let poté je následovali další umělci, zejména Andy Warhol. Jak si umělci a karikaturisté pohrávali s reprodukcemi Mony Lisy, stával se obraz ještě slavnějším a jeho podobu znali i ti, kteří se o umění příliš nezajímali.
Zdroj: scienceabc.com, thegoodlifefrance.com
