Smrt patří k životu a různých etapách lidstva se toto spojení projevovalo různými způsoby. V 19. století se staly populárními posmrtné fotografie. V té době byla stále vysoká dětská úmrtnost a rodina si na památku nechala zesnulé dítě vyfotit. Mnohdy se taková fotografie stala první i poslední zároveň.
Fotografie nahradila posmrtné malby
Dříve, než byla vynalezena fotografie, pořizovaly se posmrtné portréty malované. Dovolit si je ale mohly jen vyšší vrstvy obyvatel, stejně jako zprvu fotografie. V druhé polovině 19. století ale služby fotografa začaly postupně zlevňovat a brzy rodinu nezruinovaly ani několikeré kopie, které mohli pozůstalí rozeslat širší rodině.
V tomto období se také smrt stala velkým tématem, které se odráželo v umění i literatuře. Lidé, vědomi si vlastní smrtelnosti, si přáli zemřít doma v rodinném kruhu a ve vlastní posteli. Rodina s tím počítala, všichni věděli, co se stane a zesnulého si chtěli uchovat v paměti co nejdéle. Právě proto pořizovali jeho posmrtný obrázek. Svým způsobem se jednalo o poslední vzdání úcty tomuto člověku. V 19. století se však velká úmrtnost týkala zejména dětí, takže mnoho dochovaných posmrtných fotografií zachycuje právě je.
Posmrtní aranžéři
Na posmrtnou fotografii se specializovali jen někteří fotografové. Ti také nebohé aranžovali, aby na fotce vypadali co nejpřirozeněji. Malé děti i dospělí tak často působí, jakoby jen spali. Převléknutí zajišťovali obvykle příbuzní zesnulého. Samotné focení pak obvykle probíhalo v jeho posteli.
Posmrtnou fotografii často symbolizuje zachycená květina. Ze zlomeného stonku se dá odvodit náhlé úmrtí. Podobnou symboliku zastávala loďka, která buď plula klidnými vodami a poukazovala na snadné umírání, nebo naopak rozbouřeným vlnobitím, které značilo opak.
Posmrtný obrázek má i Abraham Lincoln
Tato praxe se netýkala jen „obyčejných“ lidí, ale i těch známých a vysoce postavených. Existuje například posmrtná malba Abrahama Lincolna, na níž se kolem jeho postele sklání velké množství lidí. Ve skutečnost však k umírajícímu měla přístup jen jeho rodina a obraz dokazuje, jak šlo s tímto druhem posmrtné památky lehce manipulovat. U fotografií to tak jednoduché nebylo.
Embed from Getty Imageswindow.gie=window.gie||function(c){(gie.q=gie.q||[]).push(c)};gie(function(){gie.widgets.load({id:’LV2ogoOITiBi6F-QlSyeIQ‘,sig:’v1X1ENO6QNjRkP42FeXwKxp3KjJ0MjYaVY4gnIIBD_U=‘,w:’480px‘,h:’359px‘,items:’1159624254′,caption: false ,tld:’com‘,is360: false })});Stojící mrtví?
Jak už jsme naznačili, dospělí zesnulí se zpravidla fotili v posteli, případně v jakémsi polosedě, kdy se opírali o zádovou opěrku. Děti často ležely v postýlce nebo v náručí svých rodičů či jiného člena rodiny. Někdy bývají vyobrazeny s hračkou.
Existují ale i fotografie, na nichž jsou za mrtvé označovány i osoby, které sedí vzpřímeně, případně dokonce stojí. Často se jedná o děti, které mají zavřené oči. Popisky poukazují na speciální konstrukce, které je v těchto polohách udržují. Objevují se ale i méně morbidní vysvětlení, než je taková manipulace s mrtvými.
Běžný expoziční čas v druhé polovině 19. století činil desítky vteřin, klidně i celou minutu až minutu a půl. Malé děti se nevydrží tak dlouho nehýbat. Řešení pro ně představovaly opěrky, které jim pomáhaly zůstat v klidu na místě. Ty nejmenší děti se pak často fotily spící.
Nepřehlédněte: Poprava slonice Topsy elektrickým proudem – stala se experimentem Edisona a předmětem války proudů?
Za doloženou manipulaci se však považuje lehké přimalování tváří zesnulých, které pak na výsledné fotografii působily živějším dojmem. V některých zdrojích se ale také setkáte s informacemi, že se mrtvým držela zvednutá víčka nebo se jim na ně malovaly oči, což je rovněž považováno spíše za hoax.
